Město TURNOV leží na středním roku Jizery v tzv. Turnovské pahorkatině. Turnov leží v centru Chráněné krajinné oblasti Český ráj (181,5 km2, vyhlášena v roce 1955, rozšířena v roce 2002). Území se organizačně dělí na 5 katastrálních území (Turnov, Daliměřice, Mašov u Turnova, Bukovina u Turnova a Malý Rohozec) a na 13 částí.
Město Turnov bylo založeno nad řekou Jizerou kolem roku 1250 Jaroslavem a Havlem z rodu Markvarticů. První písemná zmínka o městě pochází z roku 1272. Pozdějšími pány města se staly významné české rody Vartenberkové a Smiřičtí.
Turnov byl často sužován nájezdy vojsk. V roce 1468 byl vypálen lužickými křižáky a roku 1643 Švédy. Velký požár také ohrozil město roku 1707.
Přes všechna neštěstí se tu však rychle rozvíjela řemesla. Díky bohatství místních nalezišť zde již od 16. století působila řada brusičů drahých kamenů. Od 18. století zde vznikaly sklářské hutě produkující tzv. skelnou kompozici. Z ní se pak brousily dokonalé napodobeniny přírodních drahokamů. Obchod s nimi kvetl zejména v 18. a 19. stol., kdy se vyvážely do celého světa. Tradice výroby šperků se v Turnově rozvíjí dodnes a šperky s českými granáty proslavily Turnov po celém světě. Je zde i střední umělecko-průmyslová škola na zpracování kamene, kovu a výrobu šperku, která – jako první ve střední Evropě – byla založena již roku 1884.
Pověst o Turnově – pokud by chtěl návštěvník spatřit město, které je nazýváno „Srdcem Českého ráje“, musí zavítat do Turnova. Právě Turnov je východiskem a zároveň centrem celého Českého ráje. A pokud by se zvídavý člověk chtěl dozvědět více o tom, jak pojmenování města Turnov vzniklo, bude muset dlouho pátrat v jeho bohaté historii. Vznik názvu je totiž stále nejasný. Jedni povídají, že Turnov vzniklo ze slova Trnov, jelikož zdejší sídlo prý bylo v minulosti zarostlé neprostupným trním. Druzí zase přemýšlejí o tom, zda Turnov má něco společného s Turky. Proč ne?
A ostatní? Ti si o vzniku jména města Turnova vyprávějí třeba tuto pověst…
Jednoho dne se chrabrý Oldřich vypravil do svých neprostupných lesů. Chtěl ulovit nějakou zvěř, protože se na jeho dvoře chystala veliká oslava jeho návratu z dalekých cest.
Samozřejmě nejel sám, doprovázela ho družina těch nejbystřejších bojovníků. Všichni věděli, že divoký lov v tajemných krajinách není bezpečný jak pro statečného Oldřicha, tak pro jeho poddané. Vtom Oldřich silným hlasem zakřičel: „Stádo kanců, připravit zbraně a na ně! Pobijeme je do jednoho!“ Pobídl, stejně jako jeho doprovod, koně a společně se vydali pronásledovat čtyři kance. Kanci utíkali, hnali se lesem, ale šípům udatných lovců neunikli. Šípy létaly jeden za druhým, málokterý z nich minul mohutná těla kanců.
Oldřich po boji spokojeně pochválil poddané: „Statečně jste se drželi, brachové milí, hostina bude v paláci připravena nejenom pro nás, ale i pro vás.“
Ale sami víte, jak to na tom širém světě chodí. I když má člověk hodně, chce ještě víc. Stejně tak podlehl lovecké vášni Oldřich. Měl již svázané čtyři kance, proč by však nemohl získat víc?
„Budeme lovit dál! Zvěře je tu plno, les a polnosti jsou teď naše!“ Oldřichovi poddaní se mračili, tušili, že by už jejich další setkání se zvěří nemuselo být tak rychlé a bezpečné, ale nahlas neřekli ani slovo a vyzvali své koně k poklusu. Vyjeli z lesa ven a před nimi se otevřela nádherná krajina. Oldřich zastavil svého koně a zadíval se do dáli. Tu se z druhé strany ozval hlasitý dusot kopyt. Oldřich se zalekl, netušil, kdo může tak zvláštní zvuk vydávat. „Připravit zbraně!“
Najednou se před muži objevilo nespočetné stádo turů. Divoké krávy se hnaly na udatné lovce, už nebylo úniku. Oldřich připravil svůj šíp a vystřelil. Minul. A turové se blížili. Ten nejmohutnější si vybral právě Oldřicha, jeho špičaté rohy se blížily k Oldřichovu tělu. Ale Oldřichovy střely stále mířily mimo turovo statné tělo.
Oldřich už ztrácel svou rozvahu, věděl, že je pozdě uniknout, že je pozdě střílet dalšími šípy. Uvědomil si, že jeho touha získat více znamená najednou méně. Tur už byl na deset kroků od Oldřicha, který se už pomalu loučil se životem… když vtom prosvištělo vzduchem několik šípů a převeliký tur se svalil k zemi! Z lesa vyjel neznámý lovec na bílém koni. Oldřich pochopil, že je zachráněn. „Kdo jsi, lovče, můj vysvoboditeli, který mě vytáhl z náruče smrti?“ Cizinec se pousmál a mávl rukou, naznačil, že jeho čin nestojí za žádné pocty, vždyť by Oldřicha zachránil každý, komu by ještě síly stačily. Oldřich však na odměnu pro lovce na bílém koni stále myslel. Co by pro lovce mohlo být větším poděkováním než lesy a louky plné divoké zvěře? Věnoval tedy neznámému muži území, které podle stáda rozzuřených zvířat pojmenoval Turovem. Oldřichův zachránce se v darovaném panství usídlil. A ví snad jedině on, proč nakonec z onoho pověstného názvu Turov vzniklo dnešní pojmenování Turnov. Snad ani nepátrejte po vzniku názvu Turnov, možností je několik a každá z nich nabízí velký prostor pro fantazii.
