MÍŠEŇSKÝ DŮL nebo také Míšeňská dolina je široké a členité lesnaté údolí levobřežního přítoku Lesenského potoka mezi zříceninou Tolštejna a Jeleními kameny.
Důl je pojmenovaný podle míšeňských havířů, které sem v polovině 16. století povolal Jiří ze Šlejnic, často se ale označuje také jako Sýkoří důl. Romantické a pověstmi opředené údolí se v 17. a 18. století vydávalo za naleziště drahokamů, za kterými sem údajně přicházeli i Vlachové z daleké Itálie. Bohuslav Balbín již v roce 1679 napsal, že pod hradem Tolštejnem vyvěrá pramen, z něhož tryskají s vodou i zrnka zlata a jako zvláště bohaté naleziště uvedl právě Míšeňský důl. Potůček, který z Míšeňského dolu vytéká, byl zřejmě na základě těchto pověstí dříve nazýván Zlatý.
Těžba, jejíž stopy se v údolí dochovaly, je zahalena tajemstvím. Z mlčení písemných pramenů se někdy usuzuje, že zde Šlejnicové dolovali snad již koncem 15. nebo na počátku 16. století, ale pravděpodobnější je, že se jednalo o průzkumná díla z doby kolem poloviny 16. století, opuštěná po bezvýsledné práci. Doly, které zde vznikly během staletí dobývání a hledání nerostného bohatství, byly koncem 19. a v první polovině 20. století zasypány.
Míšenský vodopád je malý vodopád se nachází v Míšeňské dolině. Voda zde přetéká přes odolnou železivcem zpevněnou pískovcovou skalní lavici, pod kterou se navíc vytvořil skalní převis. Voda zde překonává převýšení 1,5 m a padá do malé tůňky. Hydroxidy železa pod převisem vytvořili malý stalagmit.
Přibližně 200 metru jihovýchodně se nachází o něco vetší (3 metry) a vodnatější vodopád
Nedaleko pomníček, který připomíná lesního inženýra Bohumíra Mečíře, který tu nešťastně zahynul při lovu 30. listopadu 1986.
Prokleté území již v první polovině 16. století se zde lidé pokoušeli těžit rudu. Kopali tak dlouho, dokud v hloubce nenarazili na žílu a vytěženou horninu vynášeli na povrch po žebřících. Zároveň museli v dole razit odvodňovací štoly, jinak by se utopili – zdejší štola se jmenuje Jan Evangelista a od roku 1999 je zpřístupněna veřejnosti. Došlo zde ke zvláštní události – z nějaké neznámé příčiny byla kdysi šachta přejmenována na současné pojmenování. Kdoví, jaká tragická událost se zde odehrála, s původním názvem byla totiž spojena jakási kletba a lidé se jméno šachty báli vyslovovat tak dlouho, až se na ně zapomnělo.
I dnes si lze představit nesmírně nebezpečnou práci zdejších horníků. Vyprávějí se tu hororové pověsti o tom, co šachta skrývá. Předpokládá se, že někteří muži zemřeli pod zemí vyčerpáním. Nebezpečím podzemí dále bylo i to, že při těžbě vznikaly chaotické chodby, slepé uličky nebo svislé šachty. Vynášení nalezeného mrtvého těla bylo náročné. Tehdy se údajně za každý koš rudy každému, kdo jej vynesl na povrch, vyplácel hned na ruku stříbrňák. Za vynesení mrtvoly nikdo nic nedostal. Doba byla zlá. Mrtvý byl raději pochován v nějakém příhodném výklenku či prohlubni, která byla poté zasypána. Takových mrtvých mohly být údajně stovky. Vzpomínka na ně ale zůstala, proto se udržuje tradice zapalování svíček v malé podzemní síni zvané Kaple. O této Kapli se traduje, že samotný pobyt zde má léčivé účinky, a to snad díky působení železné rudy ve stěnách. Je to možné?
Zajímavostí zdejšího podzemí se stali i netopýři, kteří prý mezi sebe nepřijali jednoho ze svých – chyběla mu totiž vrozená schopnost orientace nebo byla alespoň značně snížená. Právě proto se mu říká Přiblblík. Přiblblík občas vrazí i do nějakého návštěvníka.
Stříbrný důl – nejstarší písemná zmínka o dolování na tolštejnském panství pochází z roku 1474. O deset let později dal král Vladislav v Kutné Hoře svolení vrchnímu maršálkovi Hugoldu ze Schleinitz a jeho synům svolení na dobu 15 let provádět zde veškeré dolování. Nalezeno bylo však velmi málo. V roce 1509 udělil panovník Heinrichu ze Schleinitz další privilegium k těžbě.
V roce 1539 vznikla zde nejstarší štola sv. Kryštofa (délka 197 m). Těžil se hlavně galenit a chalkopyrit. I přes veškerou snahu byl výnos z dolování malý. V roce 1620 dosahuje těžba svého vrcholu, byly dobývány rudy s obsahem stříbra 624-1250 g/t a se 4-14% obsahem mědi. Těžbu však poznamenala třicetiletá válka.
Obrat nastal v roce 1781, kdy Jan z Edenburku založil štolu sv. Jana Evangelisty (délka 640 m). Bohužel však ani v tomto případě nebylo dolování výnosné. Poslední pokusy o těžbu v tomto kraji skončily v roce 1910.
STŘÍBRNÝ DŮL ŠTOLA SV. JANA EVANGELISTY, pro svůj nejdokonalejší stav, byla v roce 1935 zpřístupněna pro veřejnost společně místním Spolkem pro cizinecký ruch a Horským svazem. Vchod do štoly byl v roce 1945 zavalen trhavinou. Dnes je štola opět pro turistickou veřejnost zpřístupněna v celkové délce 320 m.
