Tolštejn – (pův. Dohlenstein, Kavčí skála, 670 m) je dnes zříceninou středověkého hradu, který se poprvé připomíná roku 1337. Byl postaven kolem dvou znělcových skalisek, která na jih a východ spadají téměř svisle dolů a na západě souvisí nízkým hřbetem s horou Jedlová.
Ze severní strany jej chránily příkopy a hradby. Tolštejn měl vynikající strategickou polohu, která umožňovala hlídat jediný schůdný přechod z Lužice na českou stranu Lužických hor. Prvními vlastníky byli Vartenberkové, přibližně až do roku 1402, kdy se hrad 
stal majetkem pánů z Dubé, kteří tak celé tolštejnské panství začlenili mezi své ohromné državy na severu Čech. V roce 1481 získali panství i s hradem Šlejnicové ze Saska (Jiří Šlejnic v roce 1548 založil dnešní Jiřetín pod Jedlovou). Po roce 1587 se v držení hradu vystřídalo několik majitelů až v období třicetileté války roku 1642 hrad oblehla a ohnivými střelami vypálila švédská vojska. Zcela vyhořelý hrad už nebyl nikdy obnoven.
V průběhu dějin ho vlastnili Vartenberkové, Berkové, Šlejnicové i další majitelé. Hrad dal název okolnímu panství s názvem tolštejnské.
Z vrcholové části hradu se mnoho nezachovalo, což odkazuje na původně převážně dřevěnou konstrukci. Jiné je to o pár metrů níže, 
kde dodnes stojí hradební pás a náznaky různých budov. Až budete stoupat vzhůru na hrad, určitě rozpoznáte trosky bývalé brány. Za ní kolem masivní polygonální bašty (bývalý palpost těžkých děl) dojdete až k hradní restauraci. Naproti ní stojí bašta lidově zvaná Hladomorna. Tento pás opevnění je až z 16. století, vývoj palných zbraní si totiž nutně vyžádal také modernější fortifikaci. 
V roce 1865 byla zde postavena hradní restaurace ve švýcarském stylu, kterou tu po tři generace vedl rod Münzbergů. Samotnou restauraci se podařilo rekonstruovat a celoročně otevřít na podzim roku 2002. Již několik let se v květnu pořádají přímo na hradě, ale i v podhradí, Tolštejnské slavnosti, kterými v regionu zahajujeme turistickou sezónu.
Nedaleko skalní věž Malý Tolštejn
Tanec mečů na Tol stejně – pověst
Tolštejn byl ve středověku obávaným sídlem loupeživých rytířů, kteří se z tohoto pevného úkrytu vysmívali celému světu. Pokojní měšťané a rolníci byli skoro denně napadáni, o zboží olupováni a teprve po zaplacení vysokého výkupného na svobodu propuštěni. Kobky hradu se plnily zajatci a sklepy byly plné uloupených pokladů. Nejobávanějším majitelem hradu byl Kurt z Tolštejna, který měl obzvlášť spadeno na kupce ze Šestiměstí. Měšťané sice měli k zabezpečení svého zboží značné množství najatých žoldnéřů a hleděli buď lstí, nebo otevřeným bojem hradnímu pánovi záškodnictví překazit, ale loupežníci jim obyčejně z nástrah unikli, aby na jiném místě řádili ještě hůř. Troufalost rytíře Kurta šla až tak daleko, že hanlivým dopisem pozval Žitavskou městskou radu na svatbu své dcery s loupeživým rytířem z Rathen. Žitavští však na urážky nedbali, poděkovali za pozvání a slíbili zúčastnit se svatby a zpestřit slavnost rejem mečů. Ještě před svatbou se ale dohodli s okolními městy, že při té příležitosti hrad lstí dobudou.
Svatba se konala o masopustním úterý. Hlučná veselice už panovala po celém hradu, když tu se z údolí blížil průvod svátečně oděných mužů, v jehož čele šli dva bubeníci a několik pištců. Následovali pestře odění chlapci, z nichž někteří nesli velký meč, jiní stužkami pestře zdobené obroučky s růžicemi, vyřezanými do dřeva. Za nimi kráčela důstojná postava rej-voda, mistra šermíře, kterého následovali tanečníci, odění do šermířských manžet a modrých punčoch, opásaní bílými zástěrami. Byli to oznámení tanečníci ze Žitavy. Za hudby dostihli hradního nádvoří, na kterém se tísnilo množství zvědavé čeledi, zatímco pán s urozenými hosty přihlížel z vyvýšeného altánu. Tanečníci, hluboce se klaníce urozenému hostiteli, utvořili kruh a rej začal. Za zpěvu a poskoků napodobili veškeré způsoby šermu a diváci, udivení jejich obratností, žádali opakování. Tu přistoupil šermmistr před rytíře a zvolal: „Aj, pane rytíři, jak se vám líbí náš tanec? Až do nynějška vám tančili měšťané, nechtěl byste také svůj um ukázat?“ Zároveň uchopil trubku a zatroubil znamení k útoku. Vzápětí se u brány strhla prudká bitva. Čeleď zmizela, rytíři a panoši se chopili zbraní. Odpor byl však marný, neboť v podhradí bylo ukryto celé vojsko Lužičanů, které tanec zakončilo. Kdo se nechtěl poddat, byl bez milosti ubit. Rytíř Kurt z Tolštejna, jeho dcera a zeť byli zajati a odvedeni do Žitavy. Měšťané osvobodili vězně, vynesli uloupené poklady a zboží do bezpečí a hrad poté zapálili.
Rytíř Kurt s několika nejnebezpečnějšími zbojníky byl popraven, jeho dcera s manželem byli pak za značné výkupné propuštěni. Hrad zůstal několik let v sutinách, než se jej zase některý urozený pán ujal a podle tehdejšího rytířského zvyku okolní města a vesnice znepokojoval…
Divoký hon v jedlovém lese
Tak jako mnohé jiné hrady, také Tolštejn obklopovaly hluboké lesy, ve kterých panstvo často pořádalo divoké hony. Dnes už neuslyšíme hlahol lovecké společnosti, zvuk lovecké trubky, štěkot psí smečky ani ozvěnu dusotu kopyt štvané zvěře.
Jako divoký lovec proslul zvláště Bern Dietrich, lupičský rytíř neboli Tannenwälder, známý také pod jménem Divoký Junker z Tolštejna.
V sále děčínského zámku byla shromážděna rozjařená společnost. Bern Dietrich seděl zde v kruhu svých kumpánů, se kterými oslavoval masopustní noc divokou hostinou. Všichni seděli u bohaté tabule, prohýbající se pod tíhou jídla a pití. S přibývajícími hodinami a se stále větším množstvím vypitého vína stávala se společnost stále veselejší, až se hostina změnila v orgie. Najednou se zprudka otevřely dveře do sálu a v nich se jako přízrak objevil bledý rytíř, kterého Tannenwälder pověřil velením na Tolštejně po dobu své nepřítomnosti. Oznamoval, že hrad byl uplynulé noci přepaden, zapálen a posádka byla z větší části pobita.
Rytíř povstal brunátný vztekem, obvinil rytíře ze lži. Když ale zraněný trval na svých slovech a někteří z pánů připomínali, že minulé noci bylo možné pozorovat na východě až severovýchodě podivnou zář, která mohla být i odleskem velkého požáru, tu se Tannenwälder zamyslel, poté rozzuřil a sliboval svým nepřátelům krutou pomstu. Nechal si osedlat a přivést svého koně a v doprovodu svých věrných se hnal nocí směrem k Tolštejnu. Letěli nocí jako neskutečná zjevení, štvali koně a když v Jiřetíně zvon odbíjel dvanáctou, stáli pod troskami hradu, kde ještě dohořívaly plameny. Nepřítele již nezastihli, neboť vítězní žitavští dávno předtím oslavili vítězství, naložili kořist a neutěšené trosky opustili.
Divoký rytíř byl vzteky bez sebe, neboť nebylo nikoho, na kom by si zchladil svou pomstu a nenávist.
„Kdybych je měl tisíc roků hledat, najdu si je,“ ukončil Tannenwälder chmurné ticho, přičemž zběsile hrozil pěstí k noční obloze. A aby dodal svým slovům váhy, zorganizoval své ozbrojence a zahájil pronásledování okamžitě, bez odpočinku.
Své přísahy se věrně držel po celý svůj život a stále bez odpočinku a se stejnou pomstychtivostí pronásledoval nepřátele a škodil jim, jak jen mohl. Jeho slova; „Ještě tisíc let po mé smrti budu ničitele mého sídla pronásledovat,“ se splnila.
Nenalezl klidu ani po své smrti a do dnešních dnů, posedlý touhou po pomstě, bloudí v lesích. Když za temných nocí v hlubokých lesích pohraničních hor vichřice zpívají své teskné písně, říkají lidé, že to Tannenwälder se svoji družinou se přehnal krajem. V těch chvílích obyvatelé se snaží ukrýt pod střechou, neboť setkání s duchem běsnícího rytíře ještě nikomu nepřineslo štěstí.
A tak se Divoký Junker čas od času řítí krajem, vyvrací stromy a s divokým skučením a sténáním spěchá bez ustání pohořím.
Až uplyne tisíc let od doby, kdy jeho ústa vyřkla neuvážený slib, bude ze svého zakletí vysvobozen.
