PAVEL LANDOVSKÝ (11. září 1936 Německý Brod – 10. října 2014 Kytín), přezdívaný Lanďák, byl český herec a dramatik, disident, signatář Charty 77. Herec Pavel Landovský prožil prvních devět let života v dnešním Havlíčkově Brodě. Za druhé světové tam byl svědkem několika dramatických i úsměvných situací.
Landovskému byly tři roky, když zažíval v Německém Brodě začátek války. Na jejím konci byl devítiletý kluk. „Přesto jsem věděl, že jsou koncentrační tábory, že tam zabíjej Židy, že se z nich dělá mejdlo. Taky jsem věděl, že se o tom musí mlčet,“ vzpomínal herec v roce 1987, kdy žil v Rakousku a zpět do vlasti nemohl.
Od roku 1942 nechodily děti v Brodě pravidelně do školy. Nebylo uhlí, tak musely sbírat papír. Jednou zažil Landovský při sběru papíru nálet. Parta dětí začala utíkat i s vozíkem na papír. „Začaly hvízdat bomby. Čtyry kluci, kteří šli před náma, dostali plnej zásah, spadl na ně Smetanův pomník,“ vzpomínal herec. Landovský zalehl u zdi jednoho domu do příkopu. To ho zachránilo. „Pak jsem přišel domů a máma mě ztřískala, až jsem byl samá modřina. Asi za to, že jsem byl živej nebo co!“ líčil herec.
V roce 1943, když zase nebylo uhlí, chodily děti do školy jednou týdně pro úkoly. A Landovský se loudal ze školy kolem gymnázia, kde byla kasárna SS. Prý mu někdy cesta domů trvala i dvě hodiny, protože byl zevloun a stále něco pozoroval. A najednou si všiml nákladního auta s plachtou, z něhož dva esesáci vykládali bedničky se štanglemi salámu. „Já koukal vytřeštěnejma očima na salám, kterej jsem snad nikdy celej neviděl, protože už léta nebyl. Salámy voněly a já zíral, koukal a čuměl,“ líčil.
Jeden Němec si ho všiml a zařval: Los! Pak dal Landovskému dvě šišky salámu a kopl ho do zadku. Když to doma uviděla matka, zhrozila se. A že se musí salám vrátit na gestapo. Tomu ale zabránila Landovského babička. „Aby ten předmět doličný z domu zmizel, museli jsme ho rychle sežrat,“ dodal herec.
Babička také v Brodě za války rozhodla, že vnuka zapíše do německé školky. Tam totiž děti dostávaly zdarma marmeládu a máslo. Příjmení babičky za svobodna znělo německy, a tak vnuka do školky přihlásila. „Ve školce za tři neděle zjistili, že jsem rasovej podvodník, a vyhodili mě,“ dodal herec. A zatímco maminka lamentovala, babička jen suše konstatovala. „Co, tak jsme to zkusili. Tři neděle žral a vydrží o tři neděle dýl!“
Landovský zažil v Brodě i dramatický konec války v roce 1945, kdy Němci zabili v lazaretu SS několik mladých Čechů, kteří přišli vyjednávat o složení zbraní. Dokonce se dostal do kulometného hnízda k jednomu velmi mladému ruskému vojákovi právě ve chvíli, kdy z blízkého lesíka naproti vyběhlo asi patnáct esesáků. Rus po nich začal kulometem pálit. „Když viděl, jak na něho vyděšeně koukám, tak řekl, pojď, dal mně do rukou ten kulomet a já střílel. Bylo mně devět roků,“ řekl Landovský v rozhovoru, který v roce 1990 vyšel knižně pod názvem Soukromá vzpoura.
Podivný cirkus s vybuchujícím granátem na hlavě. Herec jako kluk zažil po osvobození v Brodě i ruského vojáka, který si vytvořil jakýsi podivný cirkus, v němž vystupoval sám s granátem. Jako vstupné bral vodku, buchty, teplý guláš i hodinky. Na hlavu si vždy dal helmu a na ni ještě drn ze země. V drnu udělal důlek a do něj dal granát. Pak ho odpálil, což lidé z dálky pozorovali.
„Měl tolik zkušeností s granátem, že věděl, jak se chová. V ten moment, kdy granát vybuchl, udělal podřep, a proto se mu nic nestalo. Byla to děsivá produkce,“ popisoval herec. Pamatoval si i klec na esesáka s hákovým křížem nahoře, která stála v květnu v Brodě na náměstí. Přes noc ji vytvořil místní kovář. Měl v ní skončit jeden vysoký německý důstojník.
„Ale protože tam už byli městský hrdinové připravený s žiletkama na klackách, bodlama a kudlama, tak naštěstí někoho napadlo, že to nejde, a odvedli ho v řetězech k vyššímu soudu.“
Pavel Landovský žil v Brodě do srpna roku 1945, pak se s rodinou odstěhoval do Pardubic.
