HAVLÍČKOVA BOROVÁ je městys na Vysočině, mezi městy Chotěboř a Přibyslav. Historické jádro je městskou památkovou zónou. Severozápadním okrajem Havlíčkovy Borové protéká Borovský potok, který je pravostranným přítokem řeky Sázavy. Do správního území Havlíčkovy Borové spadají osady Peršíkov a Železné Horky.
Obec Havlíčkova Borová v roce 2005 obdržela ocenění v soutěži Vesnice Vysočiny, konkrétně získala ocenění modrý diplom, tj. diplom za vzorné vedení obecní knihovny+bílá stuha, tj. ocenění za činnost mládeže. Od 10. října 2006 byl obci vrácen status městyse.
V době husitských válek byla součástí přibyslavského panství. Do poloviny 17. století byla Borová majetkem rodu Žejdliců ze Šenfeldu. Pak jim byl majetek zkonfiskován, protože Rudolf Žejdlic ze Šenfeldu se zúčastnil stavovského povstání. Majetek získal rod Dietrichsteinů. V Borové došlo k potlačování českého jazyka a nekatolického obyvatelstva. V roce 1744 udělila Marie Terezie trhové právo, které trvalo do poloviny 20. století. Kolem roku 1770 byl postaven v Borové pivovar.
Havlíčkova Borová se věnovala a stále věnuje tradičním zemědělským plodinám (brambory, obiloviny, řepka a len). Do poloviny 20. století zde lze ještě najít pivovar, mlýn, vinopalnu, olejnu, špýchar, mlékárnu a rozvíjející textilní průmysl. V 21. století značně figuruje zemědělství, což zůstalo už od minulosti, veškerá další dřívější odvětví v Borové úplně zanikla.
Tři pověsti z Havlíčkovy Borové a Železných Horek
Poustevníkova studánka – na jihovýchod od borovského kostela, v lese zvaném Pasíčka se nachází studánka s velmi dobrou pramenitou vodou. V její blízkosti, z lesního porostu, vystupuje neveliká skála, v níž bývala malá jeskyně. Před jeskyní byla ze dřeva sroubena na kamenné podezdívce chatrč a v ní přebýval poustevník. Obydlí si ohradil a založil malou zahrádku, kde pěstoval květiny a běžnou zeleninu pro svoji skrovnou potřebu.
Obyvatelé borovští spatřovali tohoto člověka třikráte denně vždy, když chodil zvonit na věž kostela. Oblečen byl v tmavý šat, utkaný ze žíní. V letní dobu si hlavu zdobil věnečkem uvitým z lučního kvítí. Nikdo nevěděl odkud přišel, neznal nic z jeho minulosti a proč žije odloučen od lidí. Úzkostlivě se jim vyhýbal, zvláště pak ženám. Jinak ho nejmenovali než Ondřej poustevník. Jako odplatu za každodenní zvonění mu občas nosili k poustevně trochu jídla.
Časem si lidé na podivného samotáře zvykli, a i on slevil ze své plachosti. Sbíral léčivé byliny a nemocným v čas potřeby dával, a tak se stal potřebným pro druhé. Až jednoho dne se neozvalo jeho pravidelné zvonění, ani druhý den, ni třetí se zvony neozvaly. Obyvatelé Borové začali Ondřeje hledat. Byl nalezen v borovském kostele, na stupních oltáře, mrtev. V ruce svíral papír, na kterém vysvětloval své podivínství. Do lesů utekl z Bavor kvůli nešťastné lásce, na kterou chtěl po zbytek života zapomenout. List byl psaný švabachem a byl prý uložen do báně věže kostela, která však dne 26. ledna 1875 vyhořela a písemnosti se nedochovaly.
Jak šel čas, tak lidé zapomínali a dnes už málokdo ví, proč se v Pasíčkách malé tůňce s dobrou pramenitou vodou říká Poustevníkova studánka.
Kterak v Borové stavěli kostel
Odpradávna měli borovští obyvatelé nelehký život. Chudý a kamenitý kraj skýtal hlavně velkou dřinu, a tak se jednoho dne lidé rozhodli, že si postaví kostel, místo, kde si budou moci postěžovat a ulehčit svému srdci.
Práce se rozeběhla velice rychle. Brzy se objevily na borovské návsi obrovské hromady kamení. Celý den jezdily povozy naloženy po okraj kameny, kde nebyl v chudém hospodářství povoz, posloužil trakař. Každý, kdo měl ruce a nohy, pomáhal. Těšili se, že budou moci hned na druhý den kopat základy. Ale jakého překvapení se lidé dočkali? Ráno po kamení ani stopy. Po usilovném pátrání zjistili, že je přemístěné na vršek nad vesnicí.
Vše se rozeběhlo nanovo. Kamení putovalo zpět na náves a vesničané do úmoru pracovali, aby vytoužená stavba mohla začít. Ale do rána haldy kamene zase zmizely. Zdálo se jim to již velmi podivné, a proto odsouhlasili, že v noci bude náves střežit ponocný. Ponocný se k této službě jaksepatří vyzbrojil. Oblékl dlouhý kabát, nasadil beranici, přes rameno přehodil volský roh, vzal do ruky hůl a pozorně začal kamení střežit. O půlnoci ho vylekaly podivné zvuky. Když zbystřil, uviděl čerta, který odnáší kameny pryč – směrem k borovskému vršku.
Ráno ponocný vylíčil lidem to, co v noci viděl. A protože všichni dostali strach z nadpřirozených sil, domluvili se, že kostel postaví na vršku. Dodnes se tak vypíná borovský kostel na borovském kopci a je dominantou kraje.
O zlém správci Šokrovi – za dávných a dávných časů, kdy poddaný lid musel pracovat na statcích vrchnosti, stával v Horkách Horní dvůr. Na dvoře vládl velmi tvrdou rukou zlý správce jménem Šokr. Poddaní byli při robotě pobízeni bitím. Běda, když se někdo při práci zastavil a chtěl si protáhnout záda, či utřít z čela pot, tu se objevil správce a nebožáka, jak se patří, pořádným výpraskem odměnil.
Lidé už nemohli dále tu křivdu a hrubost snášeti. Bylo to na den svátku svatého Václava, když vesničané na bahnité louce kopali strouhy, aby ji odvodnili. Šokr holí nemilosrdně pobízel dělníky k práci. Tu se několik robotníků vzepřelo a vrhlo se na správce. Rýči jej ubili a zatloukli do bahna, kde je až do dnešního dne nedobrovolně pochován.
Od té doby se louce v blízkosti hráze, kde býval rybník, říká „Na Vyplatilce“. Duch ukrutného správce Šokra, vždy v den jeho smrti, o půlnoci pobíhá proměněn ve velkého černého psa v okolí Horního dvora a se strašným vytím žádá o odpuštění.
