Vesnička DOUBICE se nachází v nejsevernějším výběžku v Čechách ve Šluknovském. Původní obyvatelstvo bylo vysídleno po roce 1945, dnes obec slouží převážně rekreaci. Je zároveň skvělým výchozím bodem pro řadu výletů, nezapomeňme, že jsou v dosahu Národního parku České Švýcarsko a Chráněné krajinné oblasti Labské pískovce.
Území vesnice se rozlišuje na Starou Doubici, tedy zástavba v okolí kostela a rybníků, a Novou Doubici navazující jižněji u úpatí vrchu Spravedlnost (533 m n. m.).
Zadní Doubice – dnes už zaniklá osada při soutoku Křinice a Brtnického potoka. Na české straně ji připomíná jen několik místností vytesaných ve skále, na německé straně zůstalo jediné stavení.
Nedaleko se nachází hraniční přechod pro pěší z Krásné Lípy do Hinterhermsdorfu.
První počátky obce souvisí s objevením staré sklárny v roce 1995 v lese na východ od Doubice. Podle archeologických průzkumů se její založení datuje na přelom 14. a 15. století. Někdy na přelomu 15. a 16. století byla založena Stará Doubice, jejíž vznik souvisí se sklárnou. Ta potřebovala ke svému provozu velké množství dřeva. Na vykácených prostorách se začali usazovat osadníci a vznikala tak další a další stavení. Nová Doubice vznikla v 18.století. Obživu obyvatel zajišťovala práce v lese, výroba nití a zpracování bavlny. V 19. století se rod Kinských zasloužil o vznik mnoha vyhlídek a loveckých a turistických stezek ve skalách. Většina z nich se zachovala do dnešní doby.
A zde pověst o Rohálovi (Hörnelovi): „… v Doubici kdysi zemřel bohatý pekař a špinavý lichvář Hörnel. Ještě nepřipraven ku zpovědi, odehnal faráře od svého smrtelného lože a jeho duše nenalezla proto vykoupení. Smějící se dědici jej nesli v překrásné rakvi na hřbitov, když tu poslední dvojice průvodu pohlédla k jeho domu a s hrůzou spatřila z komína vykukujícího domnělého zemřelého. Poté se otočil celý průvod, nosiči s křikem a pláčem zahodili rakev a prchli. Někteří stateční z průvodu však rakev otevřeli a bylo jim spatřiti tvář lichvářovu v úsměšné posmrtné grimase. S chvatem jej tedy na hřbitově pohřbili, aby se však tento ještě téže noci vrátil v podobě hlomozícího strašidla do pekařova domu. I v následujících dnech hlomozil a kvílel tak, že i nejstatečnější pekařův pomocník utekl a v domě nechtěli žít ani ti nejbídnější lidé ani zadarmo. Stavení bylo opuštěno a když Hörnel začal strašit i u sousedů, obrátili se lidé na zdejšího zpovědníka, aby ducha zapudil. Poté, kdy kněz úspěchu nedosáhl, povolal na pomoc svého starého a učeného kolegu z Nixdorfu a tomuto moudrému muži se nakonec podařilo vypudit Hörnela na Irichtsberg, kde straší dodnes. Hlomozí tam tak silně, že se mnohdy kolemjdoucí domnívají, že na ně padne celá hora. Obyvatelé pak berou (na důkaz své statečnosti) do ruky kámen a házejí ho s nadávkami po strašidlu, které jim už nemůže uškodit…“
