Vodní nádrž NADĚJE leží v hlubokém zalesněném údolí Lužických hor u osady Naděje. Samotná přehrada byla postavena podle projektu A. Niklase z Teplic v letech 1937-1938 a sloužila jako akumulační nádrž pro pohon mlýna a pily v blízké osadě Hamr. Zprvu sloužila jako zásobárna vody pro pohon Hamerského mlýna (nachází se zhruba 300 metrů od přehrady). Vzhledem k tomu, že tento po roce 1948 ukončil svoji činnost, slouží dnes přehrada pouze k zadržení vody. Na stavbě pracovalo 110 dělníků, ovšem stavební práce komplikovala politická situace v pohraničí. Prioritu měla výstavba českého opevnění s řadou bunkrů (řopíků) proti narůstajícímu tlaku a nebezpečí vojenské expanze ze strany fašistického Německa.
Přehradní hráz o délce 92 metrů, šířce v koruně 170 cm, šířce v patě 6,7 metru a výšce 9,5 metru byla předána majiteli Emanuelu Hahmanovi 5. srpna 1938. Hráz má dolní výpusť, která je ale uzavřená a nadržená voda volně přepadá 33 m dlouhým přelivem přes korunu hráze.
Sloužila jako pohon Hamerského mlýna a byla zde instalována Francisova turbína o výkonu 20 kW pro pilu u osady Naděje. Zatopená plocha zaujímá 1,2 hektaru. Hráz byla vyzděna z místních znělcových kvádrů a z křemencových kvádrů vytěžených v lomu (3 km odtud u Milštejna). Pod přehradní hrází je vybudován betonový přeliv, spodní výpusť a odběrné potrubí pro bývalý mlýn.
Ve 30 metrů dlouhé jeskyni není dostatečná cirkulace vzduchu, a tak se zde udržuje po celý rok stálá teplota v blízkosti bodu mrazu. Z par v ovzduší se pak vytváří jinovatka, rampouchy a podlahový led jež dosahuje síly až 2 metry. Díky severní orientaci vchodu a jeho dokonalému zastínění v horském lese se udržuje chladný vzduch v podzemí ještě mnoho měsíců po skončení zimy. Avšak pouze v nejnižším bodě východní chodby zůstává led až do příchodu nové zimy. Nejkrásnější a nejmohutnější bývá výzdoba jeskyně na jaře – průsaková voda z tajícího sněhu v jeskyni zamrzá a tvoří se tak mohutné stalaktity, stalagmity a záclony z křišťálově bílého ledu. Jeskyně je významným místem pro některé druhy netopýrů.
O jejím objevení vypráví následující pověst.
Jeden zbrojnoš z posádky strážního hradu Milštejnu číhal na lišku, která se v těch místech často zdržovala, ale neustále mu unikala. Jednoho dne mu plavným skokem přeběhla přes cestu a zmizela v houští. Rozběhl se za ní doufaje, že nalezne vchod do jejího podzemního doupěte. Prodíral se hustým porostem ke skalním děrám na severním úpatí Suchého vrchu. Lovecká vášeň ho zcela zaslepila a hnal se za liškou bez ohledu na větve a trní, které mu ztěžovaly postup. Náhle se mu zdálo, jako by se před ním mihlo její tělo. Vrhl se za ní, ale poznal, že to byl jen klam. Liška nikde a on sám se propadl do skalní rozsedliny. Jaké bylo ale jeho překvapení, když se potlučený a pohmožděný probral a shledal, že se nachází uvnitř bílé křišťálové jeskyně, jejíž dno je tvořeno ledovou tříští. Marně pátral po zvířeti, které pronásledoval. Když se dost vynadíval na krásu, uprostřed které se nacházel, začal hledat cestu zpět, ale bezúspěšně. V zoufalství začal lámat ledové desky, vršil je na sebe, opatrně a s námahou stoupal vzhůru, až poblíž okraje otvoru se zachytil rostoucího křoviska a tím se zachránil. Na Milštejn se vrátil druhého dne vysílený a promrzlý.
RYBNÍK INTERNÁT, který se nachází v podhůří Lužických hor na okraji města Cvikova směrem na Trávník. Dlouhá léta sloužil jako retenční nádrž a v momentě, kdy se na město hnala povodeň, měl dostatečnou kapacitu k tomu, aby přebytečnou vodu zadržel a tím chránil zdejší obyvatele před zatopením. V roce 1956 se jeho hráz protrhla a od té doby funkci nádrže neplnil. Do roku 2012 z něj byl v podstatě jen mokřad, v němž začaly růst i stromy. Tento špatný technický stav přímo ohrožoval zástavbu pod ním a nesplňoval požadavky na bezpečnost při povodních.
Hlavním důvodem vybudování tůní za rybníkem je vytvoření vhodných podmínek pro rozmnožování obojživelníků. V rybníku se dá předpokládat samovolný vznik extenzivní rybí osádky z protékající vodoteče. Cílem je návrat skokana skřehotavého, který se zde v minulosti vyskytoval. Vodní plochy budou osídleny zpětně i dalšími druhy, jako je čolek obecný, ropucha obecná, skokan hnědý a užovka obojková. Pásmo tůní poskytuje vhodné podmínky pro vodní a mokřadní vegetaci, zejména rákos, orobinec, sítinu a ostřici.
Nedaleko města se nachází v lese pramen s léčivou vodou, kterému lidé dali název ČERSTVÝ PRAMEN má zajímavou pověst o zjevení anděla. Lidé si zde vodu čepují pro uzdravování očí a snímání bolesti hlavy. V roce 2016 byla nově obezděna a zastřešena.
