MILŠTEJN, souborný název pro skalní masív (535 m) a zbytky zříceniny středověkého hradu, nacházející se 3,5 km na sever od Cvikova.
Hrad Milštejn, psaný také Mühlstein= Mlýnský kámen (nazvaný podle zdejší, ještě starší výroby mlýnských kamenů) připomínaný již ve 14. století, byl kralevicem Karlem určen jako strážiště zemské cesty s posádkou šestnácti zbrojnošů. Ti měli dbát o bezpečnost kupců, vezoucích drahocenné zboží. Pro lapky a kupce, neplatící mýtné za použití silnice a doprovodu, byla na hradě zřízena hladomorna. Císař nařídil podél silnic vykácet stromy a prosvětlit lesy, aby tak loupeživým tlupám jejich řemeslo ztížil.
Staletí tu tak Milštejn strměl jako výmluvný symbol práva, pořádku a spravedlnosti i v těchto odlehlých končinách království, až byly jeho dny sečteny. Páni dávali přednost pohodlnému životu na zámku v Zákupech před přebýváním na starém hradě uprostřed lesů. Tak Milštejn pustl a chátral. Oněch 16 zbrojnošů odešlo s pány hradu a ten se stal příbytkem výrů a netopýrů.
A přece se nalezl někdo, kdo se i v těch pochmurných dobách o hrad zajímal. Je totiž zpráva od jistého Benedikta Chirocensa, Itala – jednoho z těch četných dobrodruhů, kteří v 16. a 17. století přicházeli do těchto končin hledat zlato a drahokamy. Ten měl prý uložit poklad nesmírné ceny ve zříceninách Milštejna. Pro nejisté poměry, které tehdy vládly v zemi, nemohl jej vyzvednout, a proto uvedl podrobný návod, jak poklad vyzvednout. Na jednom místě skály je prý vytesáno znamení křížku a trojúhelníku, tři kroky od něho je přístup k místu, kde je poklad uložen. Kromě stříbrných prutů, zlatého nádobí a několika set drahokamů obsahuje i pěknou částku v hotovosti, a to v samých dukátech. Jistě lákavá nabídka pro každého nálezce.
Ani později nestaly se poměry v zemi jistějšími, nečteme o nikom, kdo by se pokusil poklad vyzvednout, a tak leží ono nesmírné bohatství ve zříceninách hradu Milštejnu dodnes.
Nenašel jej ani polesný Homolka, který dal roku 1793 trosky věže vyhodit do povětří. Podle vyprávění vyletěla tehdy věž skutečně do vzduchu, ale dopadla prý zpět na původní místo. Na konci devatenáctého století tu lámali kámen bratři Isracolové z Vídně, ale lámání mlýnských kamenů později zanechali.
Hradiště je dlouhé přes 100 m, ale činností lomu bylo zcela pozměněno. Jediným zbytkem je zeď s bývalou branou. V současném době tu můžete vidět: zbytky hradeb vyplňující skalní spáry, terénní nerovnosti.
V okolí hradu se těžil křemenný pískovec pro výrobu mlýnských kamenů (odtud název hradu) už od středověku, po opuštění hradu se pak zájem přesunul i na podloží vlastního hradu. Většího rozsahu dosáhla těžba v letech 1665-1689, v té době byla částečně zbourána velká hradní věž, aby padající zdivo neohrožovalo lamače. Druhá menší věž se zřítila roku 1726 a definitivní zánik velké věže přišel v roce 1793.
Další nárůst těžby přišel s rozmachem průmyslu po roce 1873. V té době tu již pracovalo na 100 dělníků. Kámen se lámal ručně železnými klíny a nahrubo opracovával přímo v lomu, pak se teprve dopravoval do továrny v nedaleké Naději, kde dostával konečnou úpravu. Ročně se zde vyrábělo na 600 kamenů, které putovaly například do Ruska, Německa, Skandinávie a jinam. Těžba skončila v roce 1910 kdy již došla surovina. Několik nedokončených mlýnských kamenů lze najít v okolí dodnes.
Původní vzhled hradu dnes již není možné rekonstruovat. Pravděpodobně stál na dvou souběžných skalních hřebenech, z nichž ten východnější byl po opuštění hradu z větší části vytěžen. Vlastní hrad obepínala 2 m silná hradba s ochozem a 60 cm širokou
parapetní zdí s úzkými střílnami. Ještě koncem 19. století byla v této hradbě asi 3 m vysoká a 4 m široká vstupní brána, vedle níž byl malý okenní otvor. Hlavní válcová věž stála s největší pravděpodobností na jihozápadním okraji hradu. Údajně byla asi 40 m vysoká a za jasného počasí z ní bylo vidět až na návrší před Prahou.
Dnes jsou z Milštejna romantické rozvaliny uprostřed lesů. Ten, kdo vyhledával místo pro panské sídlo, měl šťastnou ruku při jeho volbě. Raritou hradu je zajímavá skalní brána.
Dnes jsou na Milštejně známé tři větší jeskyně, jejichž ohlazené stěny naznačují, že vznikly erozním působením vody. Největší a nejznámější z nich je asi 45 m dlouhá Kovárna, jejíž ústí se nachází na východním úpatí skalního masivu.
V jižní části skalnatého hřbetu Milštejna je třetí jeskyně, nazývaná někdy Nová Kovárna. Tvoří ji tři navzájem propojené komory, jejichž celková délka je asi 17 m. První z nich, přístupná širokým vchodem, je přes 2 m vysoká, 3,5 m široká a téměř 8 m dlouhá a leží v ní nedokončený mlýnský kámen. 
Ve zdejších jeskyních zimují některé druhy netopýrů, například netopýr ušatý, velký, řasnatý nebo černý.
Jeskyně Pod branou
K Milštejnu se vztahují četné romantické pověsti o zlých rytířích a nešťastných dívkách, o čertově kuchyni i o pokladech.
Na hradě Milštejně sídlil svého času rytíř Hasoň, který toužil po krásné dceři kováře Prokopa ze Cvikova. Ta jeho vytrvalé dvoření stejně vytrvale odmítala. Hasoň chtěl krásnou dívku mít za každou cenu a když nenacházel cestu k jejímu srdci, rozhodl se, že ji unese na své sídlo.
Jednoho večera vyjel se svými zbrojnoši jižním směrem – do Cvikova. Město už spalo a on toužil pohlédnout do sličné tváře kovářovy dcery. Přijel ke kovárně, zabouchal na dveře a na rozespalého kováře volal: „Ihned otevři, potřebuji okovat koně!“ Jakmile kovář otevřel, Hasoňovi pacholci ho svázali, odvlekli do kovárny a tam ho nechali. Potom vtrhli do domu, probudili dceru, ta se musela ustrojit, venku ji posadili na koně a ještě v noci ji odvezli na Milštejn.
Tam jí Hasoň oznámil, že se stane jeho ženou a zároveň hradní paní. Hrozil jí, že ji bude věznit na hradě tak dlouho, dokud nesplní jeho přání. Hrdá kovářova dcera však se nenechala zastrašit. „Nikdy se nestanu vaší ženou, lásce se poroučet nedá,“ odmítala jeho hrozby.
„Však ty budeš jinak rozmýšlet, až tě nechám zavřít do hladomorny o chlebu a vodě,“ pokračoval rytíř ve svých vyhrůžkách.
Ve Cvikově ráno sousedé našli v kovárně svázaného kováře, který jim dopodrobna vypověděl celou noční příhodu. Sousedy popudila rytířova troufalost, únos kovářovy dcery byl otevřeným výsměchem celému městu. Rozhodli se, že svému sousedovi pomohou. Shromáždili množství dobrovolníků a celý velký zástup táhl na hrad. Ani silné hradní zdi je nezastavily, ani dobře ozbrojená hradní posádka nezastavila rozhněvaného otce a jeho přátele. Hradu bylo dobyto. Na hradním nádvoří leželo několik pobitých obránců hradu a v jejich středu ten, kdo celé neštěstí způsobil: rytíř Hasoň, pán na Milštejně a neoslyšený nápadník, který ve své pýše věřil, že silou a mocí může získat všechno na světě včetně lásky krásné dívky. Jeho pýcha ho přivedla až k potupné smrti a jeho hradu přinesla zkázu. Vítězové vtrhli do rytířského sálu a zapálili jej. 
V záři ohně vyvedli z hladomorny kovářovu dceru a celý průvod zvolna směřoval po kamenné cestě ke Cvikovu. Když se otočili, viděli hustý dým stoupající k nebi a zvěstující do kraje zkázu pyšného panského sídla i jeho pána.
V rokli asi 200 m severovýchodně od hradu STŘÍBRNÁ STUDÁNKA.
SAMPERŮV OBRÁZEK býval ještě před 2. světovou válkou zavěšen na jednom ze starých smrků po pravé straně lesní cesty, vedoucí od zříceniny hradu Milštejna na Kobylu. Na plechu malovaný obrázek Sv. Trojice doplňoval veršovaný popis neštěstí, které se v přilehlém lese stalo v roce 1819. Dřevorubec Franz Samper tu tehdy se svými dvěma syny kácel strom, při jehož pádu na zem se vymrštila volně ležící větev, a udeřila mladšího syna do prsou tak nešťastně, že ho na místě usmrtila.
ROUSÍNOVSKÝ HRÁDEK je zaniklý hrad, který stával v lese severovýchodně od Rousínova. Pravděpodobně se jednalo o předsunutý strážní objekt nedalekého Milštejna, nebo naopak o opevnění využívané při jeho obléhání.
Písemné zprávy se o něm nedochovaly, neznáme ani jeho jméno a v literatuře se objevuje pod různými názvy. Podle archeologických nálezů, jejichž spojitost s životem hradu je ale nejasná, existoval až v 16. stol. V r.1794 prý ještě byly patrné základy obytné budovy. Ze staveb hrádku se dodnes již nedochovalo nic, asi se jednalo jen o malé dřevěné sruby.
