Založení této masivní barokní stavby VRCHNOSTENSKÝ ŠPITÁL (čp.243) je spjato se jménem Filipa Josefa, hraběte Kinského († 1749), který úmysl ten zanesl do své závěti sepsané roku 1741 v Prešpurku – dnešní Bratislavě. Poslední vůle byla vložena do desek zemských a otevřen tak prostor pro výstavbu. Ta byla zahájena až po smrti Filipa Josefa jeho synem Františkem Oldřichem, hrabětem Kinským v roce 1750. Stavba byla svěřena ústeckému staviteli Jakubu Schwarzovi a dokončena roku 1752. V roce 1753 byli přijati první špitálníci – dvanáct žen a dvanáct mužů. Roční rozpočet na jednoho špitálníka činil celkem 50 zlatých, na svou dobu nemalá částka. Vrchní dohled nad špitálem držela vždy sama kamenická vrchnost. V ose průčelí mezi okny je umístěna rokoková kartuše korunovaná listovou korunou – ve štítu tři vlčí zuby, znak hrabat Kinských. Pozoruhodný je též dochovaný původní záklopový trámový strop v přízemí.
Budova bývalého CHUDOBINCE (čp. 350) byla postavena roku 1871 podle plánů architekta Ignáce Ullmanna nákladem tehdejšího starosty, průmyslníka a mecenáše Franze Preidla. Vzorem byla o něco větší stavba tzv. kupecké nemocnice na Novém Městě pražském. Podoba stavby se dochovala až do současnosti bez podstatnějších stavebních úprav. V interiéru jsou zachovány hodnotné prostory původní dispozice, zejména kaple v patře, schodiště a mramorová pamětní deska stavebníka F. Preidla. Zvláštní pozornost zasluhují kamenické detaily – výzdoba portálu, okna zdobená kružbou a lomené okno kaple nad portálem. Uvnitř chudobince se nacházelo 22 obytných pokojů po celkem 36 osob včetně správce. F. Preidl věnoval na údržbu chudobince tzv. „stříbrnou rentu“ ve výši 20000 zlatých. Objekt je ve zdejší oblasti ojedinělým dokladem užití novogotického tvarosloví pro veřejnou stavbu. Za druhé světové války byl přeměněn na výrobnu a byli zde ubytováni váleční zajatci. Na malém prostranství vedle chudobince dříve stál památník obětem epidemie černých neštovic v roce 1778, sestavený z několika čedičových sloupů, pocházejících z Panské skály. Epidemii měli do města zavléci pruští vojáci, kteří obsadili Českou Kamenici. Černým neštovicím podlehlo kolem 600 osob, vojáků i místních občanů. Dnes dům složí opět svému původnímu účelu, sídlí zde oblastní charita.
KULTURNÍ DUM
KAMENICKE VILY
Vila č.p. 301 patří do souboru staveb architekta Josefa Weinolta, které jsou zasazeny podél Máchovy ulice v České Kamenici. Nejstarší z nich si Weinolt na konci 19. století postavil ještě v historizujícím stylu inspirovaném starší architekturou pro sebe a svou rodinu. Na začátku dvacátého století se Weinolt stává nejvýznamnějším českokamenickým architektem. Je totiž autorem řady secesních objektů ve městě. Při tvorbě vily pro zdejšího obyvatele Franze Matzkeho architekt inklinoval k secesi ovlivněné vídeňskou školou. Jmenovaná vila stojí v zahradě ve vilové čtvrti severně od náměstí ve svažitém terénu. Hlavní strana budovy je dekorovaná strukturovanou omítkou, obíhající stavbu v úrovni oken prvního podlaží nebo modrým keramickým obkladem v částech pod korunní římsou.
Rodinná vila č.p. 311 z roku 1908 je součástí souboru tří secesních vil. Její architektonický výraz včetně interiéru představuje mimořádně kvalitní secesní architekturu v regionu. Stavbu navrhl a realizoval českokamenický stavitel a architekt Josef Weinolt. Inspiračně stavba vychází z venkovské hrázděné zástavby, typické pro zdejší českoněmecké pohraničí a z odkazu vídeňské moderny (jednoduchá skladba fasády, použití rozličných materiálů skládaných do základních geometrických obrazců apod.)
Rodinná vila č.p. 513 z roku 1899 je součástí souboru tří secesních vil. Fasáda má bohatou secesní štukovou výzdobu. Architektonický výraz včetně interiéru představuje vrcholnou ukázku secesní architektury ve zdejším regionu. Stavbu ještě v historizujícím duchu navrhl českokamenický stavitel a architekt Josef Weinolt a v letech 1897-99 ji vystavěl pro sebe a svou rodinu. Ze všech tří vil je tato v souboru nejtradičnejší.
