KOSTEL NAROZENÍ SV. JANA KŘTITELE je prokazatelně doložitelný k roku 1265, byl zřejmě původně vystavěn v gotickém stylu, avšak v letech 1750 – 1753 byl zcela přestavěn barokně, v roce 1767 shořela střecha a v roce 1891 restaurován A. Suchardou, vysvěcený 24. července 1753. Slouží římskokatolické farnosti v Přibyslavi. Město Přibyslav ho využívá k pořádání koncertů.
Významná je socha Krista, která je dílem sochaře Josefa Maxe, nalevo od hlavního vchodu
Jediný udržovaný je hrob faráře JANA BRŮŽKA, učitele Karla Havlíčka Borovského. Životopisná data tohoto kněze – vlastence připomíná jeho skromný náhrobek na starém hřbitůvku u kostela sv. Jana Křtitele v Přibyslavi: „Tu odpočívá zdejší duchovní pastýř, biskupský vikář, konsistorní rada, učitel Karla Havlíčka Borovského Jan Brůžek, narozen v Praze 21. června 1787, zemřel v Přibyslavi 27. listopadu 1845“. Brůžek příštího politika a básníka pokřtil už odpoledne po ranním narození 31. října 1821 a měl na něj rozhodující vliv. Byl mu dokonce bližší než rodiče, kteří vzpurného syna doma nezvládali.
„Snad více než výchova v rodině na malého Karla zapůsobil tehdejší farář borovské fary Jan Brůžek. Karel si k přísnému a vzdělanému muži brzy vybudoval silný vztah. Farář, který ve vzdorovitém a neposlušném chlapci poznal výjimečné vlohy a nevšední povahu, se stal určující autoritou Havlíčkova dětství,“ praví webové stránky městyse Havlíčkova Borová.
Jiná vzpomínka uvádí: „Zatímco rodiče si s Karlem často nevěděli rady, zahrnovali ho výčitkami a tresty, páter Brůžek zůstával vlídný. Chlapec za ním od malička běhal jako pes, který hledá sucho a teplo. Začal Brůžkovi ministrovat. Na jeho faře i zahradě trávil prázdniny. Dal se jím přesvědčit, že člověk má hodně znát. Zlepšil si časem i prospěch. Se svými mimořádnými intelektuálními schopnostmi získal pak osobním studiem mimo školu rozsáhlé znalosti Bible, dějepisu, matematiky. Samozřejmou ochotou sloužit bližním se mu Brůžek stal lidským vzorem. I on, Karel, musí být jednou knězem, rozhodl se“.
Ovlivněn Brůžkovým příkladem Havlíček vstoupil do kněžského semináře „se srdcem planoucím pro církevní službu“. V semináři však prošel krizí, vystoupil z něho a stal se sarkastickým kritikem kléru.
Faráře Brůžka si Havlíček pořád vážil jako vzdělaného a lidového kněze. Za svým učitelem vytrvale chodil na přibyslavskou faru. Páter Brůžek sloužil v kostele Narození sv. Jana Křtitele v Přibyslavi od roku 1839 až do své smrti v roce 1845. V době Brůžkova skonu bylo Havlíčkovi 14 let.
Hřbitovní kaple původně sloužila jako kostnice, v 90. letech 20. století byla po rekonstrukci znovu vysvěcena.
Kostel býval obklopen hřbitovem, který je dnes již zrušený. Na jeho existenci ale upomíná několik dochovaných náhrobků – hrob podnikatele Josefa Hesse s náhrobkem v podobě Ježíše Krista od sochaře Josefa Maxe či hrob faráře Jana Brůžka, učitele Karla Havlíčka Borovského.
Při cestě do přilehlého lesoparku mohou návštěvníci shlédnout ještě PIETU z hořického pískovce.
Už roku 1604 ale blesk zapálil tehdejší šindelovou střechu a krovy, shořelo i vnitřní schodiště a podlahy. Věž pak byla „provizorně“ zakryta, což se však nezměnilo až do roku 1681. Koncem století dostala věž báň – na jejím vrcholu ale nebyl vztyčen kříž, ale hvězda. Byla znakem toho, že nešlo o objekt církevní, ale patřící k obrannému systému města.
Další požár věž postihl v roce 1767, kdy roztavil i zvony. Věž byla opět provizorně zakryta. Z okolních obcí si Přibyslav vypůjčila malé zvonky, aby nezůstala zcela bez zvonů. Žádosti o finanční zdroje u majitelů panství byly neúspěšné, roku 1803 se proto Přibyslav rozhodla opravit věž na vlastní náklady. Necelých 6 metrů zničeného horního zdiva se město rozhodlo ubourat, čímž přišel o bydlení hlásný, jehož byt se nacházel právě zde. V odbourané horní části bývaly také věžní hodiny, které obec nutně potřebovala. Rozhodla se je proto „provizorně“ umístit do horní části protáhlého gotického okna. Tam zůstaly dodnes, o řadu let později se objevily ciferníky v oknech obrácených na další tři světové strany.
Po požáru byl přebudován z původní dvouštítové gotické stavby do jednoštítové podoby a osazen erbem zakladatele.
Tzv. panský chudobinec fungoval ještě ve 30. letech 20. st., např. v říjnu 1932 v něm bylo ubytováno 11 žen.
Práva a povinnosti špitálnic – k posluze a vaření měly ubytované špitálnice hospodyni. Týdně měly nárok na 1,5 funtu (asi 0,84 kg) masa. Čtrnáctkrát do roka o svátcích jim byl příděl ještě zvýšen. Byly rovněž stanoveny normy ročního přídělu sýra, tuku, soli, mléka, zelí, mrkve, ale i mýdla, svíček nebo dřeva na vaření. Každá přitom měla denně nárok na 2 žejdlíky piva, což zhruba odpovídá dvěma dnešním malým pivům. Jednou za tři roky měly nárok na nové šaty a jednou za 6 let nový plášť.
K jejich povinnostem patřila každodenní účast na mši a odpoledním požehnání. Špitál mohly opouštět pouze ve dvojicích a musely jej hlásit hospodyni. Do výčepních místností měly vstup zakázán pod hrozbou vyloučení ze špitálu. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka České republiky. Na štítě špitálu je dodnes znak Ditrichštejnů. Po rekonstrukci v roce 1998 byl využíván jako městské muzeum, dnes slouží pro pořádání výstav a koncertů.
V hornině štoly bylo speciálními analytickými metodami zjištěno nepatrné, zcela netěžitelné množství zinku, olova, niklu, mědi, kobaltu a stříbra. O účelu štoly se lze jen dohadovat. Jisté je, že případná těžba kovu ( nebo spíše snaha o ni ) nemohla mít úspěch. Přesto však některé okolnosti ukazují na to, že štola měla postupně sloužit dvěma účelům – tzn. začala být ražena např. jako úniková chodba ze středověkého města (zejména v části blíže ke vchodu si staří horníci ulehčili práci tím, že sledovali tektonickou poruchu ). Buď současně s těmito pracemi ( nebo i později ) mohli horníci okolí štoly pokládat za nadějné na výskyt barevných kovů nebo stříbra a prováděli proto práce spojené s prospekčními účely (výskyt pyritu a mocná tektonická porucha skutečně často ukazuje na přítomnost rudných žil ). Je samozřejmě stejně tak dobře možné, že nejprve byla štola ražena s úmysly těžebnými a až později upravena a využita jako chodba úniková. Přesné určení stáří štoly a určení jejího účelu zůstává však předmětem dalších prací a výzkumu.
Na vyklizení štoly, v roce 1996, se různou měrou a pracovním nasazením podílelo 72 osob a vyvezlo se tehdy téměř 1100 kotoučů usazených naplavenin. V současné době je Štola pod farou přístupna pouze výjimečně, hlavně pro odborníky nebo pro amatéry zabývající se geologií či středověkým hornictvím. Je tomu tak proto, že město neoplývá takovými finančními prostředky, aby bylo schopno zaručit bezpečnost návštěvníků z řad široké veřejnosti, při prohlídce této památky.
