Bedřichovský viklan je nedokonale vyvinutý viklan ve tvaru kovadliny (šířka 4,2 m, délka 4 m a výška 2 m). Od základny je oddělen tenkou puklinou a plocha, kterou se jí dotýká, není větší než 0,3 m. Jméno dostal podle toho, že kopec Bouřný (na protější straně silnice) bývá někdy údajně uváděn jako Bedřichovský vrch podle zaniklé a historicky nedoložené vesnice Bedřichov.
Viklan je rozměrný skalní blok nebo balvan, který se pouze velmi malou částí svého povrchu dotýká skalnatého podloží. Název vychází ze skutečnosti, že tyto objekty lze zpravidla s vynaložením určité síly rozkývat. Za viklany jsou považovány pouze ty tvary, které byly vypreparovány zvětráváním na původním místě výskytu dané horniny, nikoliv skalní bloky či balvany, které byly na své současné stanoviště jakýmkoliv způsobem přemístěny.
SKALNÍ BRÁNA je přirozená průrva – u ústí je asi 16 m vysoka a přes metr široká, ale směrem dovnitř se rychle zužuje. V její boční stěně je množství vyrytých jmen, iniciál, kreseb a letopočtů, z nichž nejstarší jsou již ze 2. poloviny 17. století. Přežily tam díky tomu, že tato skalní brána zůstávala po staletí skryta zájmu turistů a byla vyznačena jen na málokterých mapách. Nejstarší letopočet 1670. Je zde např. vyryto jméno F. Homolka, což byl cvikovský polesný, který v r. 1793 nechal podkopat a střelným prachem rozmetat i poslední zbytek velké věže hradu Milštejn. Věž sice vyletěla do vzduchu, ale trosky spadly zpět na původní místo a poklad, který Homolka hledal, se neobjevil.
Vedle bývalé brány stojí mezi čtyřmi vzrostlými stromy dřevěný kříž, který byl v roce 2003 provizorně opraven a o tři roky později byl nahrazen novým dřevěným křížem s plechovým obrazem Krista.
Na úpatí Knesplova vrchu se nachází odpočinkové místo nazývané Knesplova vyhlídka.
V r. 1978 kříž zrestaurovali otec a syn – Antonínové Petrášekovi s Janem Šupkou z chalupy č. p. 29 v Naději. Kovový kříž natřeli načerno, Krista barvou zlatou a kříž opět osadili na vrchol skály. Zlatý Kristus dlouho zářil do okolí, když barva zašla – v polovině 80. let ho někdo kříž přetřel stříbřenkou. Kříž na Krkavčí skále v dnešní hektické době působí trochu jako kuriozita.
K této skále a ke kříži na jejím vrcholu se vztahuje následující příběh: Bylo to v listopadu v roce 1833. O silnici z Trávníku nebylo ještě ani potuchy, vedla zde jen obyčejná vozová cesta. Bla temná listopadová noc. Ze Cvikova po půlnoci kráčeli od své továrny v Antonínově údolí dva společníci: Schiecht a Wiesner. Neměli žádné světlo a v tmavé noci zabloudili. Pod Krkavčí skálou uhnuli na levou stranu, ač továrna stála na pravé straně údolí. Šli stále temným lesem mezi skalami, klopýtali a padali do strží, vše marné. Antonínův důl nikde. Teprve k ránu, když šťastně probloudili celé okolí Milštejnu, uviděli mezi mraky obrysy Krkavčího kamene. Byla to nebezpečná cesta a šlo tu skutečně o život. Z vděčnosti, že se šťastně dostali domů, dali postaviti na cestě, kde odbočili kamenný kříž, na vrchol skály pak velký železný kříž, zhotovený v kovárně jejich továrny. V osmdesátých letech minulého století svítilo u kamenného kříže světlo v červené lampičce, které tam den, co den pravidelně rozsvěcoval zbožný a odvážný Josef Weiss, zvaný „Tlustý Josef“ (Ducke Seff). Po jeho smrti světlo již jen o Velikonocích po roce 1922 hořelo, kdy jej rozsvěcoval mladý Schiller z č.p. 17.
V březnu 1840 získal lázně v Martinově Údolí Vinzenz Paul, jehož syn Heinrich z nich udělal široko daleko známý léčebný ústav pro řadu nemocí. Po jeho smrti v roce 1918 koupil podnik zdejší okresní soudce Wenzel Turnwalt a od něj ho roku 1922 získala majitelka cvikovské barvírny Anna Niessnerová. Ta jej dost nákladně přebudovala na prvotřídní léčebný dům s pěknou zahradou. O tři roky později lázně společně odkoupily okresní nemocenské pojišťovny v České Kamenici, Rumburku, Mikulášovicích a Cvikově a 10. května 1925 zde slavnostně otevřely dělnické rekreační a léčebné středisko. K dispozici v něm byly parní, horkovzdušné, elektrické, rašelinné a medicinální koupele. Součástí lázní byl i hostinec, který se stal oblíbeným výletním cílem pro návštěvníky okolních lesů.
Na počátku 30. let 20. století vzniklo na protější stráni moderní nervové sanatorium, postavené podle projektu architekta Karla Tymicha pro Sdružení německých nemocenských pojišťoven v Československu. Koncem 40. let se v něm začali léčit nemocní s tuberkulózou, v 90. letech budova prošla rekonstrukcí a dále slouží k léčení TBC a respiračních nemocí. Původní lázeňský dům dodnes stojí a je využíván jako provozní objekt léčebny.
V okolí: kříž, Máchův rybník, Rousínovská jeskyně, skalní kaple Na Skalce, která pochází z roku 1737, je zasvěcená Panně Marii. Kaple je vytesaná do skalního bloku a vede k ní schodiště. V roce 2011 byla zrekonstruována členy turistického oddílu SK Nový Bor.
Jako kopka sena vypadá izolovaný vrch Ortel (554 m) vyčnívající v podhůří Lužických hor tři kilometry jižně od Cvikova. Příroda si na něm opravdu vyhrála, neboť je vymodelovaný do překrásného pravidelného tvaru.
Kopec Ortel představuje sopečný útvar zvonového tvaru, který utuhl v mladších třetihorách pod povrchem ve vrstvách křídových pískovců. Následná eroze odstranila okolní měkčí horniny, zatímco tvrdý vulkanický útvar z trachytu se zachoval. Dnes ční nad okolní terén jako nápadná izolovaná hora. Šedohnědý kámen trachyt s typickou deskovou odlučností vystupuje nejvíc na jihozápadním úbočí, kde vytváří několik vedle sebe seřazených skalních srázů o výšce až 20 metrů. Pod nimi se v lese při úpatí ukrývají staré lomy.
Podle psychotroniků je Ortel jedním z nejnegativnějších míst v Čechách a jeho návštěva se nedoporučuje. Z hory prý vycházejí negativní vibrace… Tato nemilá skutečnost by snad mohla souviset s dějinami, protože podle pověstí Ortel dříve sloužil jako pohanské kultovní místo s jeskyní či obětní šachtou, vedoucí dovnitř hory. Vchod byl však již zasypán…Navíc nemálo svědků dokazuje zjevení tajemných přízraků a fenoménů, jako třeba UFO. Hovoří se o bráně do jiné dimenze, z které vystupují neznámé bytosti, o magických rituálních nástrojích a čarodějných knihách ukrytých někde ve skalách a strážených černou magií.
Jiné legendy vyprávějí o skřítcích a šotcích, kteří si prý na plochém kameni na vrcholku pekli chléb. Odtud pochází druhý, dnes již nepoužívaný název Trpasličí vrch. Hodnověrnější minulost však souvisí se současným názvem Ortel neboli rozsudek. Ve středověku totiž bývalo na vrcholu kopce nebo snad někde na jeho úpatí popraviště města Cvikova. Roku 1698 tu dala vévodkyně Toskánská údajně postavit novou šibenici.
ORTEL ZVANÝ POPRAVČÍ VRCH v minulosti mnohý tulák často obracel zděšený pohled na kopec, který se jako neskutečně veliký klobouk vypínal jižně od města. Jeho zrak nebyl přitahován zajímavým tvarem tohoto vrchu. Pravou příčinou byla šibenice, postavená na vrcholu kopce. Ve středověku míval Cvikov vlastní hrdelní soud, který vynášel velmi přísné rozsudky. Za krádeže koní, vykradení kostela, zabití nebo vražedná přepadení byl téměř vždy trest smrti. Kopec na němž se exekuce prováděly a kam odsouzence procesím odváděli, byl nazýván Popravčí vrch nebo Ortel, německy Urteilsberg. Věru chmurný pohled skýtali havrani a krkavci, kroužící kolem oběšencova těla, tiše se houpajícího ve větru. Soudní řízení probíhalo zpravidla velmi rychle. Přiznání byla vynucována hrozným mučením. Roku 1554 byl v Žitavě oběšen krejčí, který v České Lípě ukradl kus sametu, v roce 1572 byl Bartell Hermann dvakráte mučen a pak oběšen, že ukradl jilmové dříví a prodal je na výrobu vařeček do Jablonného. 9. června 1582 byl Kryštof Rösler v Jablonném popraven mečem za krádež dvou koní. Téhož roku byli oběšeni tři kostelní zloději. Roku 1632 přiznal na mučení Jan Haman, který byl dopaden s jedním ukradeným koněm, že provedl 25 krádeží koní. Roku 1700 byl Jiří Arlt zardoušen a jeho tělo na hranici spáleno. 25. února 1733 byl tkadlec Antonín Demuth ve stáří 33 roků odsouzen k hrozné smrti. Ze zad mu vyřízli řemeny, pak jej táhli na kravské kůži na popraviště, kde jej vpletli do kola až skonal. Poslední šibenice byla postavena 3. listopadu 1685 v Jablonném. Popravčím v našem kraji byl kat Michal Ohnesorge z obce Postřelné.
Šibenice, která stávala na Ortelu, časem dosloužila, a tak se městští radní rozhodli postavit novou. Aby však nemusela být vždy konána dlouhá a únavná cesta na vzdálený kopec, bylo vybráno místo nové. Novým stanovištěm byl palouk za dnešní budovou Střelnice, která slouží SOU oděvnímu. Při stavbě nové šibenice prý byly vypity dva sudy piva. A tak jen název kopce Ortel připomíná úlohu, kterou tomuto kopci lidé ve středověku přisoudili.
Bývalá pivovarská štola má dva vstupy. Ty jsou dnes zamřížované z důvodu ničení prostor veřejností a ochrany zimoviště netopýrů.
Na skalnatém hřbítku nad Cvikovskou jeskyní je několik starých pískovcových lomů, ve kterých se dříve lámal kámen na stavbu domů. Z jednoho lomu vybudovali cvikovští ochotníci lesní divadlo (1920), na jehož jevišti stály dva dřevěné domky, tvořící malou náves. Dnes zde však zůstala už jen nevelká ve skále vytesaná místnost s okénkem a v protější stěně krátká chodba s výklenkem. Na nízkém svahu kolem lomu jsou dosud patrné zbytky hlediště.
Na jihovýchodním skalnatém výběžku Zeleného vrchu vás čeká překrásný výhled na rozlehlou krajinu Českolipska. Tento výhled si užívali i turisté před druhou světovou válkou. Bylo to oblíbené výletní místo, kde stával hostinec Schweizerhaus – Švýcarská bouda. Po válce začal hostinec chátrat a dnes zde uvidíte dochované torzo zdi a zčásti do skály vytesané sklepení. V roce 2015 byl na základech hostince se sklepením slavnostně otevřen velký vyhlídkový altán vybudovaný Lesy ČR.
TRÁVNICKÉ SKÁLY jsou pískovcové skály, které tvoří severozápadní výběžek Zeleného vrchu asi 2 km severovýchodně od Cvikova. Zelený vrch (586 m) je výrazný zalesněný znělcový kopec, který se též nazývá Drnovecký vrch, protože jeho starší německé jméno Grünberg bylo odvozeno od osady Drnovec.
Trávnické skály jsou nevýznamné horolezecké pískovcové skály, mezi které patří Trávnická jehla, Kohoutek a dále k západu skály Hrádek a Přeskoková.
