Starý POPLUŽNÍ DVŮR stával na jihovýchodním okraji vsi, ještě před polovinou 19. stol. byl rozparcelován.
Poplužní dvůr je historické označení pro panský (neboli vrchnostenský) dvůr, ke kterému náležela panská půda. Název pochází od označení staré měrné jednotky popluží, podle které se zjednodušeně nazýval dvůr. Poplužní dvůr musel mít minimálně jedno popluží (pozemek, který „jedno spřežení jedním pluhem stačilo obdělati“, přibližně 15 až 20 hektarů). Popluží je stará česká měrná jednotka, jež se užívala především v zemědělství. Obvyklá hodnota jednoho popluží nebyla nikdy přesně určena, různé zdroje uvádí od 15 až do 60 hektarů.
Změny v hospodaření na poplužních dvorech přinesl rok 1848 s definitivním zrušením roboty. Dvory již nebyly spravovány v rámci jednotlivých panství, ale staly se klasickými statky. Termín poplužní dvůr se nicméně udržel až do poloviny 20. století a označoval jakýkoliv dvůr (statek) v pronájmu.
Dlouhé časy slynuly Šestajovice práčstvím a karbanem. Valná část dítek školu povinných, zejména chudých, nemohla navštěvovati školu ve Velkých Jirnech. Bídná a zvláště za zimního času neschůdná byla cesta ze Šestajovic do Jiren. Školu tudíž navštěvovaly jen dítky z bohatších rodin, kteréžto dováženy předem bývaly od rolníků do školy. Chudší dítky musely cestu konati pěšky.
Valná část chudších dítek pro nedostatek řádného oděvu a obuvi školu v Jirnech navštěvovati nemohla a také nenavštěvovala. Z příčiny té zapadalo vzdělání v míře úžasné a mládež takto zanedbaná dorůstala ke své a celé obce škodě a hanbě. Hrubost a surovost znamenáš až posud při velké části občanů Šestajovických. Sami, vzdělání nenabyvše, nestarají se až dosud o vzdělání svých dítek, nechávajíc jich pro mrzký a mizerný plat raději po výdělku se pachtiti a školu zanedbávati. Druhá a též závažná příčina byla, že budova farní školy jirenské ve velmi bídném stavu se nacházela a k tomu ještě dostatečného místa pro děti neměla.
Jirenští chtěli, aby Šestajovice významně přispěly na přístavbu jejich školy. Šestajovičtí radní se tedy usnesli, že finančně bude přibližně stejně nákladné, vybudovat si školu vlastní. Vyvstala otázka kde:
Mnozí zastupitelé navrhovali zakoupiti hospodářství čp. 10, k němuž náleželo toho času 48 korců polí, jež by učitel šestajovický k užívání obdržel. Než proti tomu oponoval tehdejší starosta, uváděje podstatné námitky, že proti i vedle čísla desátého jsou dva hostince a že by mládež trpěla na mravech, vidouc často osoby v nepříčetném stavu rozličné nemravnosti a pohoršivé řeči konati a pronášeti. Tyto uvedené důvody přijal c.k. okresní úřad za podstatné a následkem toho bylo vybráno pro budovu školy místo jiné – to, na kterém stojí budova dnes.
Později koupil v sousedních Šestajovicích pozemek, na kterém provozoval své zahradnictví, a na kterém také postavil rodinný dům, kde se se svojí ženou usadil.
Marie Stará, rozená Hrůzová, se narodila 19. března 1902 v Praze. Dne 6. června 1921 maturovala na učitelském ústavu v Praze. Od 1. září 1922 byla Okresním školským výborem ustanovena jako zastupující učitelka na obecní škole v Šestajovicích, od března 1926 působila na šestajovické škole jako učitelka, jmenována za definitivní učitelku byla od 6. října 1926. Od 1. února 1937 byla jmenována zatímní řídící učitelkou obecné smíšené školy v Šestajovicích, a v této funkci setrvala až do 30. června 1938, kdy byla zproštěna místa zatímní řídící učitelky a od 1. července se opět stala pouze zatímní učitelkou. Ke dni 31. května 1939 byla Okresním školním výborem zproštěna služby, 23. ledna 1940 jí bylo přiznáno tzv. „odbytné“ ve výši 12636 Korun a tím byla ukončena její učitelská kariéra na obecné škole v Šestajovicích.
Rodina Starých patřila k prvním spolupracovníkům paraskupiny Anthropoid. Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi napomohla k odvezení operačního materiálu z místa seskoku a Jaroslav Starý poskytl skupině cennou adresu na sokolského činovníka ve Vysočanech Jaroslava Piskáčka. Anthropoid tímto mohl plně využívat materiál, kterým byl vybaven a zároveň dostal adresu na oddaného sokolského odbojáře, který měl blízko k ústřední Obce sokolské v odboji. U rodiny Starých musíme ocenit to, že z jejich bezprostředních blízkých či známých nebyl nikdo zatčen, i když se dá samozřejmě usuzovat, že o jejich odbojové činnosti museli vědět.
