ZÁMEK – původní hrad byl založen na ostrohu nad řekou Blanicí kolem roku 1300 spolu s tržní osadou. Z hradu se dochovala jen mnohokrát přestavovaná severovýchodní věž. Hrad nejspíše chránil kupeckou stezku, jež vedla z Jihlavy přes Želiv do Prahy. Postaven byl zřejmě někdy na počátku čtrnáctého století. Na sklonku tohoto století se v něm usídlil rod „pánů z Vlašimě“, kteří si později začali říkat „z Jenštejna“. Byl to významný rod, z jehož řad pocházel například arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, jenž byl druhým pražským arcibiskupem a rádcem Karla IV. Husitské války přečkal hrad bez většího poškození a Jan z Chotěmic tu hostil 11. listopadu 1437 císaře Zikmunda. Za bohatého Mikuláše Trčky z Lípy dorostlo po roce 1442 hradní jádro téměř dnešní výšky a bylo zbudováno dělostřelecké opevnění s dochovanou severovýchodní baštou.
Zlom přišel s koncem 16. století, kdy Jan Vostrovec z Kralovic radikálně přestavuje dožívající hrad na honosný manýristický zámek, a to až do konfiskace roku 1621. Obytná křídla dostala sdružená okna a nově se budovalo jižní křídlo. Interiéry získaly štukovou výzdobu, dochovanou ve dvou podlažích věže. Nádvorní fasády byly zdobeny sgrafity a věž doplněna osmibokou nástavbou. Po roce 1600 vznikla unikátní schodišťová lodžie, která souvisela s architektem Giovannim Mariou Filippim.
V druhé polovině osmnáctého století patřil zámek významnému rodu Auerspergů. Ti změnili zámek i jeho okolí. Dochované barokní úpravy vznikly především kolem poloviny 18. století, kdy Marie Josefa z Trautsonu s manželem Karlem Josefem z Auerspergu zřídili např. „malovaný sál“ a roku 1771 kapli sv. Vincence ve věži. Po roce 1775 se měnila obora u zámku na sentimentální park, jehož hlavním iniciátorem byl zřejmě syn Vilém I. Ten dokončil v 90. letech klasicistní úpravy interiérů zámku a jako svobodný zednář pokračoval v budování parku.
Konečnou podobu dal zámku v polovině 19. století Karel Vilém (Carlos) Auersperg, který přistavěl jihovýchodní pozdně klasicistní křídlo a jihozápadní trakt. V historizujícím duchu upravil interiéry, z nichž se nejlépe dochovala tzv. Carlosova ložnice. V roce 1846 upravil vstup do nádvoří a zřídil Vlašimskou bránu. Poslední významnou úpravou zámku bylo odstranění části přístavby západního křídla po požáru v srpnu 1992. V současné době je zámek a park ve vlastnictví Města Vlašimi
PARK je charakteristický raně klasicistní dispozicí a četnými prvky romantismu, návštěvník v něm najde navíc i 20 pozoruhodných drobných staveb inspirovaných gotikou, orientem, ale i přírodou. Park, do kterého se vchází třemi branami – Vlašimskou, Domašínskou, Znosímskou –, hojně navštěvovali šlechtici, architekti, malíři, spisovatelé a umělci z celé Evropy. Vzpomínal na něj i Bedřich Smetana. Jeho 3. symfonie je prý dokonce vzpomínkou na vlašimský park a slavné „poštovské sólo“ údajně připomíná Smetanovy cesty dostavníkem do Vlašimi za spolužákem Gustavem Frankem, který se později stal známým rytcem. A Jaroslav Schaller ve své Topografii Království českého z roku 1788 například uvedl, že vlašimský park vyniká svou krásou téměř nad všechny ostatní parky v Čechách.
Je rok 1744 a mladičká, dvacetiletá majitelka vlašimského panství, Marie Josefa hraběnka z Trautsonu a Falkensteina, se provdala za Karla Josefa hraběte z Auersperga. Rodinným sídlem mladého manželského páru byla Vlašim. Zámek si nadále zachovával podobu z roku 1665, obklopovaly jej hradby, za zámkem se rozkládala obora. K zásadním změnám došlo až o 30 let později, kdy manželé Auerspergovi již byli padesátníci. V roce 1771 byly zbourány hradby včetně nárožních bastionů. Hradby, zakreslené v 60. letech, byly při rektifikaci již zbourané, proto byl v mapě kolem zámku provedený výmaz, který je dobře čitelný. Zbouráním hradeb a zasypáním příkopů si zámek vytvořil přímý kontakt s okolním přírodním prostředím. Po zřízení nové obory začínají Auerspegovi ve velmi atraktivním, členitém přírodním území tvořit romantický park. Území bývalé obory tvoří travnaté údolí, které na jednom okraji obtéká řeka Blanice, na druhém mlýnský náhon. Po obou stranách údolí se terén zvedá buď do náhorních plošin, nebo do zajímavých skalních útvarů, převýšení dosahuje až 40 m. V parku byla provedená rozsáhlá terénní úprava na řece Blanici. Koryto bylo v nejširším místě údolní nivy rozšířeno na říční jezero s ostrůvkem. V celém parku byla vytvořená bohatá síť vycházkových pěšin.
Město Vlašim se majitelem parku stalo roku 1945, což mělo pro park na dlouhou dobu neblahé důsledky. Až do roku 1990 zarůstal nálety a pustl. Po revoluci se však ve městě zrodila myšlenka na obnovu parku. Začala ji prosazovat nově ustavená Základní organizace Českého svazu ochránců přírody ve Vlašimi. Argumentovala tím, že park je zařazen do lokalit evropské soustavy chráněných území NATURA 2000 a jako lokální biocentrum je součástí územního systému ekologické stability.
Natura 2000 je soustava chráněných území, kterou společně vytvářejí členské státy Evropské unie. Je určena k ochraně nejvzácnějších a nejvíce ohrožených druhů živočichů, rostlin a nejvzácnějších přírodních stanovišť na území Evropské unie. Pod ochranu Natury 2000 spadá na území celé Evropské unie 253 nejohroženějších typů přírodních stanovišť, 200 druhů živočichů, 434 druhů rostlin a 181 druhů ptáků. Z toho se v České republice vyskytuje 58 typů přírodních stanovišť, 55 druhů živočichů, 16 druhů rostlin a 65 druhů ptáků.
Benátská studánka vznikla v rámci úprav parku, probíhajících od 40. let 19. století za Karla Viléma z Auerspergu. Studánka, umístěná ve svahu nad Mlýnským potokem, zřejmě navázala na drobnou stavbu „Minerálního pramene“ z konce 18. století. Šlo o asi pět metrů vysokou stavbu. Ale vandalové studánku zničili. Proto Český svaz ochránců přírody v roce 2010 inicioval zpracování žádosti na její obnovu z Programu záchrany kulturního dědictví Středočeského kraje. Návrh obnovy předpokládal rekonstrukci roubení studánky a soklu až do výše římsy a stavbu nového oblouku z kvádrů z božanovského pískovce. Prostor nad hladinou uzavírá vodorovná mříž a původní tvar niky s konchou naznačí mříž s ozdobnými kovanými prvky.
TŘI BRÁNY stráží zámecký park a všechny vypadají jako malé hrady, jsou důmyslně zdobeny. V rámci úprav parku za Karla Viléma Filipa z Auerspergu byly v roce 1846 postaveny tři novogotické vstupní brány do vlašimského zámeckého parku – vlašimská, domašínská a znosimská.
Domašínská brána se nachází nejdál od zámku. Byla postavena v r. 1853. I zde Auerspergové umístili politickou karikaturu. Ve štítu šplhá český lev po větvi a nad erbem je místo přilby lokajský cylindr. Domašínská brána prošla v letech 2002 – 2003 rekonstrukcí. V novogotické bráně je v současné době stylová restaurace s venkovním posezením a dětský koutek s prolézačkami.
Nejznámější je Vlašimská brána, která spojuje město Vlašim a vlašimský park, potažmo zámek. Její průjezd je nejvyšší a nejširší. Dodnes působí impozantně. Její masivní čtvercovitá základna vybíhá v prvním patře do kulatých věží s malými cimbuřími a střílnami. Nad dvoudílnými vraty je napodobenina hrozivé, padající mříže. Při pohledu z města uvidíme nad vchodem třináct menších erbů původních šlechtických vlastníků vlašimského panství. Nad těmito erby vyniká jeden velký, který patří majitelům, jež dali bránu vystavět – Auerspergům. Do středu žebroví gotické klenby v průjezdu umístili Auerspergové provokující litinovou plaketu. Český lev nese na hlavě švábskou čepici, která je známa z Hamletova Krysaře. Plaketa symbolizovala potlačování svobody po roce 1848. Dříve měl v bráně svůj příbytek vrátný. V současné době slouží Vlašimská brána jako PODBLANICKÁ GALERIE, představující díla regionálních umělců pod vedením malíře Stanislava Příhody.
Znosimská brána stojí na místech, kde před vybudováním parku býval mlýn a soukenická valcha. Má podobu malého hradu. Postavena byla asi v roce 1850. Nad jejím vstupem je umístěna kamenná hlava tura, erbovního zvířete rodu Auerspergů. V roce 2005 se uskutečnila oprava brány. V současnosti je v bráně obchůdek se suvenýry a občerstvením V její těsné blízkosti je umístěno pět pískovcových soch vzniklých na téma „dětská fantazie“ v rámci sochařského sympozia.
Další zajímavou stavbou je ČÍNSKÝ PAVILON interiér zařízen v čínském duchu; nejvzácnější stavba v parku. Na věž, obklopenou osmi kamennými sloupky, se dříve vstupovalo přes ochoz po mostku z věže sousední, která se ale bohužel nedochovala.
Jak se tato ryze čínská stavba ocitla v malé zemi ve středu Evropy. Byla to především záliba tehdejší šlechty vystavět si svá sídla co nejhonosnější. Tedy v době, kdy již nebylo třeba, aby byly rytířské hrady nedobytné. V čase, kdy bytelné fortifikační systémy již dávno ztratily smysl a ponuré hrady se měnily na honosné zámky. Inspirace byla hledána různě, zejména v nádherných parcích francouzských a anglických šlechtických sídel a pochopitelně též i v zahradách japonských a čínských. Číňané a Japonci byli, a stále ještě jsou, mistry v zahradní architektuře. Japonci dokonale integrují své zahrady do krajiny, hledajíce využití každého kousku místa. Naopak Číňané, zvláště za dynastie Tchang /618 – 907 n.l./ si libují v obrovských plochách, kdy je měněna krajina na desítkách kilometrů čtverečních, vysušovány bažiny, navršovány umělé pahorky a zakládána velká zahradní jezera. Postupem času, tedy za dynastie Ming /1368–1644/ se tato filozofie zásadně mění. Tedy k japonskému vzoru a podle zásady, že „svět se vejde do čajové konvice“. Zahrady ztrácejí na gigantických rozměrech, ale nabývají na kvalitě. Jsou budovány podle precizně propracovaných scénářů, důležitými prvky se stávají drobné stavby, tedy mostky, regulované umělé vodní plochy, altány a pavilony. Po roce 1945 byl majetek knížecího rodu Auerspergů, včetně zámku a parku, konfiskován. Po dlouhou dobu se parku a stavbám v něm, které tu zbyly, nedostávalo téměř žádné údržby.
V září roku 2008 byl slavnostně otevřen po rozsáhlé rekonstrukci. Zajímavý je na něj pohled nejen zvenku, na hlavní nosné sloupy, které jsou zakončeny hlavicemi lotosového typu, ale i zevnitř, sloupy plynule přecházejí do oblouku klenby. Malované stromy a květinový dekor v jejich spodní části navozují dojem, jako by byl pavilón živou součástí parku, který ho prorůstá a prostupuje.
V současnosti se ve vlašimském Zámeckém parku nachází celkem 7 mostů a můstků. V době jeho vzniku bylo v parku celkem jedenáct mostů – jeden kamenný, devět dřevěných, zaoblených v „čínském slohu“, a takzvaný Divoký most, který vedl přes údolí nedaleko Starého hradu. Ten byl tvořen neopracovaným kmenem stromu, jehož větve nahrazovaly zábradlí.
Most přes Blanici k Domašínu – kamenný, dvouobloukový most překračuje Blanici asi 250 m od Domašínské brány. Zdivo je režné, z tesaných kvádrů, s plným zábradlím, bez výrazných slohových prvků. Pilíře jsou po stranách zesíleny poloválcovými útvary.
Mostek přes náhon k Domašínu – kamenný, jednoobloukový most překračuje náhon asi 20 m od mostu, po němž vede cesta k Domašínské bráně. Zdivo je omítané. Z hrubě tesaných kostek vyzděny tarasní zídky zpevňují břeh v okolí mostku. Má jednoduché kovové zábradlí s hranolovými pilířky.
Mostek s kapličkou u Domašínské brány překračuje Domašínský potok asi 30 m od Domašínské brány. Je jednoobloukový, zdivo režné, lomové. Na severozápadě přerušuje zábradlí masivní výklenková kaplička (nika završena lomeným obloukem) zakončená cimbuřím. Charakter zdiva kapličky není pro omítky zřejmý. Dříve zde bývala umístěna socha sv. Jana Nepomuckého.
Další kamenný parkový most má pouze jeden oblouk a je na cestě ke Znosimské bráně. Mosty i ostatní romantické stavby v parku vznikaly spolu s branami v první třetině 19. století, další členové knížecího rodu Auerspergů investovali pak ve Vlašimi už jen málo.
Lávka v zámeckém parku ve Vlašimi byla vyprojektována v rámci druhé fáze úprav louky pod Znosimskou branou. Lávka konstrukčně navazuje na princip proplétané „dřevěné klenby“, používaný zejména v Číně, ale známý též např. v renesanční Itálii. Výhodou tohoto principu je maximální únosnost konstrukce při minimální spotřebě materiálu. Konstrukce se skládá z dvanácti nosných rámů rozepřených proti sobě v párech čtyřmi příčnými trámky. K těm je zároveň fixována konstrukce zábradlí. Klenba je založena na dvě betonové patky; konstrukce lávky tedy byla přivezena a jeřábem rozepřena mezi břehy. Materiál lávky je sibiřský modřín, spoje jsou truhlářské. Rámy jsou příčně staženy ocelovým šroubením.
Zajímavostí parku je rybí přechod u jezu U Kamenného mostu na řece Blanici. Přechod odstraňuje migrační překážku pro ryby a další živočichy a přispívá ke zvýšení ekologické stability a biodiverzity.
Celý park lze projít po Naučné stezce, nově doplněné o další zastavení a tři tématické cesty – Cesta lučního koníka, vydry a páchníka. Naučná stezka vlašimským parkem je dlouhá přes dva kilometry. Úvodní informační tabule s přehlednou mapkou parku je kousek od Vlašimské brány. Stezka vede návštěvníky přes 16 zastavení s panely informujícími o přírodních a architektonických zajímavostech zámeckého parku. Začíná a končí u zámku.
Ostatní zajímavé stavby v parku
Luční altán v nivě Blanice upomíná na „Amorův templ“, který přibližně ve stejném místě stál před dvě stě lety.
Ohradní zeď se slepou arkádou vymezuje zámecký areál proti městu východně od budovy zámku. Charakter zdiva není pro omítky zřejmý. Vysoký sokl s hrubou omítkou je završen profilovanou římsou. Zeď je zhruba uprostřed přerušena imitací gotické brány se slepým hrotitým portálem, která převyšuje ohradní zeď a je završena útvarem, jenž napodobuje podsebití a cimbuří.
Na poloostrůvku řeky Blanice, v jihozápadní části parku, se v létě roku 2005 uskutečnilo Sochařské sympozium, které obohatilo park o pět soch. Tématem byla dětská fantazie. Sochy z hořického pískovce byly instalovány na rozsáhlé louce na soklech ze žlutého barveného betonu. Záměrem bylo vytvořit kompozici inspirovanou např. slavnou zahradou Parco dei Monstri v Bomarzu, kde podivné tvary soch „vrůstají“ do bujného porostu, bojují s rozpadem a živly. Posledně jmenované se zvláštním způsobem záhy naplnilo při povodni v dubnu 2006.
Žába (Daniel Talavera)
Alien Marie (Šeborová) záměrem autorky bylo vytvoření sochařského díla, které bude podněcovat děti, ale i dospělé, k rozvíjení jejich fantazie. Alien, v překladu cizinec, vetřelec, je záhadné bytí, uchovávající si své tajemství. Vzdáleně snad může někomu připomínat ptáka, „něco“ létajícího…..či návštěvu z odlišných kultur, z jiných světů, ale také třeba něco nebo někoho úplně jiného.
Vlašimmata (Michal Blažek) slovy autora: „sochy nepotřebují slov. Sochy, které potřebují slova, jsou špatné“. Po staletí se předávaly od člověka k člověku podivuhodné příběhy o obrech, kteří žili v jeskyních v Pyolonvuori, což je v Huittinenu ve Finsku. Lidé slýchali vyprávění o obrech, kteří vrhali obrovské balvany na velké vzdálenosti.
Z příběhů o obrech z Pyolonvuori se zrodily příběhy o štědrém Pentahittinenovi. Pentahittinen byl král z hory a štědrý ochránce lidí. Lidé v těchto příbězích nikdy Pentahittinena neviděli, ale slyšeli vyprávění a setkávali se s mnoha jeho dobrými skutky. Mezi mýtická stvoření nádherného parku města Vlašimi chci zasadit svou vlastní postavu několikasetletého krále hory Pentahittinena. Je to dobroděj, který má usměvavé oči a ústa, který má ruce a nohy, symboly všemohoucí dobré vůle, které ho pohánějí od jednoho úspěchu k druhému. Chci aby mé vlastní zpodobení Pentahittinena vystupovalo z kamene ve Vlašimském parku tak, aby každý, kdo si ho prohlédne, měl možnost sám v sobě uvidět svůj vlastní obraz krále hory.
Pseudogotický romantický Starý hrad je vystavěný na skále nad údolím řeky Blanice. Původně byl poněkud větší a podle tradice byl nazýván Kouzelný hrad, protože v jeho interiéru měl být umístěn nábytek, který se pomocí tajného mechanismu ukrýval před očima návštěvníků pod podlahu. Již v 19. století byl Starý hrad stavebně upraven, zmenšen a obnoven bez původního tajemně mizejícího zařízení. Dnes jsou zde k vidění rytiny Antonína Pucherny, na nichž je zobrazen park na přelomu 18. a 19. století.
