Město VOTICE se nachází v jižní části Středočeského kraje, v malebném údolí chráněném ze tří stran vrchy, které přesahují výšku 600 m n. m. Těmito kopci začíná kraj nazvaný spisovatelem Dr. Janem Herbenem „Česká Sibiř„. Kraj, který se vyznačuje nejen chladnějším počasím, ale i množstvím drobných historických objektů a přírodních krás.
Město je rozděleno do 22 místních částí.
Kdy byly Votice založeny, není přesně známo. Osada vznikla zřejmě někdy ve 2. pol. 12. století. První známý vladyka, Diviš z Otic, se zde připomíná v roce 1318. Již ve 14. stol. měly Votice (do 16. stol. Otice) různá městská výsadní práva, která ještě značně rozmnožil poslední z rodu Otických Jan Burian Otický z Otic. Jako poslední svého rodu dal roku 1545 zapsat Votice Kryštofu Skuhrovskému ze Skuhrova.
Po Skuhrovských získali Votice Šternberkové (1574-1600). V roce 1604 koupila Votice Eva Kaplířová ze Slavkova, manželka Kašpara Kaplíře ze Sulevic, jednoho z vůdců stavovského povstání v letech 1618-1620, popraveného 21. 6. 1621 mezi dvacetisedmi českými pány na Staroměstském náměstí v Praze. Konfiskovaný majetek Kaplířů získal roku 1622 Sezima z Vrtby. Vrtbové drželi Votice až do roku 1807, potom až do roku 1848 zde byli Mitrovicové. V letech 1949 až 1950 byly Votice okresním městem. Poté votický okres zanikl sloučením s okresem benešovským.
Votická vzpoura
Pro odvádění peří si našel hrabě celkem nepatrnou záminku. Za předešlého majitele žila ve Voticích jistá zchudlá příbuzná hraběte Adama se svými dcerami. Lidé jí říkali hraběnka. Byla k poddaným velice vlídná a ráda se s nimi stýkala. Navštěvovala je i zvala selky k sobě. Ty byly v panském domě vždy pohoštěny. Za pohoštění jí přinášely drané peří i husí prach, prý do výbavy jejím dcerám. Hraběnka si všechny dary pečlivě zaznamenávala: množství, jméno dárce, dokonce i osadu a číslo. Po čase přestaly selky peří i prach nosit (r. 1811). Hrabě Vratislav však ony záznamy našel a nařídil, že se peří i prach musí i nadále odvádět, a to z každého domu 4 loty husího prachu a 16 lotů draného peří. Z dobrovolných darů tak vznikla robotní povinnost. To si ovšem lidé nedali líbit. Všichni odepřeli dávky a hájili se tím, že peří dávali hraběnce z lásky a dobrovolně. Hrabě žaloval a zemský soud v Praze 24. prosince 1825 potvrdil požadavek hraběte a odsoudil poddané, že musí od r.1811 všechny zadržené dávky peří a prachu do 14 dnů odvést. Rozsudek přečetl vrchní svolaným rychtářům německy a pak jej lámanou češtinou přeložil. Úřední nařízení doručili do jednotlivých vsí poslové. Nastaly exekuce a konečně bylo na pomoc povoláno vojsko. Mnoho sousedů bylo zatčeno. Jiní se však shlukli a chtěli je osvobodit. Mezi lidem to vřelo a nespokojenost vzrůstala. Konečně 8. října 1836 se vzbouřili poddaní ve všech obcích. Přišli do Votic v noci i se svými ženami a čeledí, ozbrojeni holemi, kosami, klacky a kamením a dobývali se do žaláře, aby osvobodili zatčené. Zvony zvonily na poplach, rozhořčený lid se nebál ani vojáků, kteří s nasazenými bodáky jej vyháněli ze dvora i z prostranství před kostelem. 10. listopadu přijel sem krajský Havle z Berouna se třemi prapory pěšáků. Část vojáků byla také na koních. Havle vyhlásil ve Voticích stanné právo. Po městě i po okolních osadách denně procházely vojenské hlídky. Dva dny nato – v neděli – bylo přikázáno farářům na panství, aby lidem důtklivě připomněli čtvrté Boží přikázání a zdůraznili poslušnost poddaných k vrchnosti „Bohem jim dané“.
Když byla vzpoura utlumena a nespokojení pozavíráni, přijeli do Votic komisaři od pražského hrdelního soudu (19. listopadu), rada Komárek a aktuár Záruba, kteří po 3 týdny vyslýchali provinilce. Několik lidí bylo potom odvedeno do Prahy a mnoho z nich na měsíce i dlouhá léta odsouzeno, jiní utrpěli velké ztráty na majetku. Všichni však museli odvádět peří i prach. Teprve r. 1851 vykoupili se penězi od této robotní povinnosti (3 roky po zrušení roboty!)
Hrabě Vratislav z Mitrovic žil bez ohledu na nenávist lidu klidně. Jeho sličná a vzdělaná manželka Antonie ze Šterndalu však příliš šťastná nebyla a později se pominula rozumem.