KAMENNÁ KOMORA – jedná se o přírodní nakupené obrovské balvany, ve kterých je jeskyně o rozměrech 6 x 2 m. Okolo jeskyně je rozsáhlé suťoviště, které lze prolézat. Dříve bylo místo vykácené, takže umožňovalo překrásný výhled na Josefodol.
ČERTOVY KAMENY (Čertova vyhlídka, 660 m n. m.) najdete v horní části obce Josefův Důl zvané Peklo. Skalky se tyčí nad horním tokem Kamenice, říká se jim také „Keltské kameny“, původně „Juselkoppe“.
Podle legendy na skále pobýval a řádil čert. Jako důkaz měl na jejím temeni zanechat otisk své zadnice. Když se čert vydováděl, přiletěl ohnivý pták, který rozházel kameny po širokém okolí. Dnes je místo upraveno tak, aby mohlo být bezpečně navštěvováno turisty.
Je zde zábradlí a vyhlídková plošina, ze které uvidíte např. josefodolské údolí a hráz josefodolské přehrady. Vyhlídka vznikla v roce 1904 díky Německému horskému spolku, který zde postavil i malé pohostinství – skalní výklenek nahrazoval sklep pro nápoje a potraviny. Vyhlídka s pohostinstvím byla místními hojně navštěvovaná, a to až do odsunu německého obyvatelstva po druhé světové válce. Poté stavba na Čertově vyhlídce začala chátrat. Až v roce 2005 Obecní úřad v Josefově Dole upravil vyhlídku a okolí tak, aby mohla být bezpečně navštěvována turisty.
PROSTŘENO PRO OBRY – obří stůl a židle najdete na kopci nad hotelem Peklo-
JELENÍ LEGENDA – kdysi dávno měl na břehu řeky Kamenice sídlo (dnes je na těch místech skalní vyhlídka Peklo) vdovec Josef Orct, který byl majitelem veškeré okolní krajiny a ovládal osudy jejích obyvatel. Byl to vlivný a bohatý pán, který přesto nebyl šťastný. Měl jedinou krásnou dceru Kristiánu, již měl velmi rád a z velké lásky ji nepředstavitelně rozmazloval. Dělal pro ni všechno, co si jen usmyslela – nosil jí nejkrásnější šaty, nejvzácnější šperky, nechával jí připravovat nejroztodivnější jídla. Princezna Kristiána však otci jeho lásku a péči neoplácela, byla pánovitá, hašteřivá, plná podivných vrtochů. Snad ani nebyla lásky schopná…
O její kráse se dozvěděl mocný vládce Jizerských hor a čaroděj Muhu, který sídlil v divokých skalách na Černé hoře a měl tam divukrásný kamenný palác. Ve dne si na sebe bral podobu staříka, přes noc se z něj stával jelen, který střežil své lesy. Začal do Josefova Dolu dojíždět a chtěl si získat princezninu přízeň, aby ji mohl po čase požádat o ruku. Kristiána se mu však jen smála. Obstarožní, nepříliš vzhledný ženich se jí pranic nelíbil. Muhu se proto často vracel domů rozzlobený na nejvyšší míru a tuto zlobu dával pocítit obyvatelům zdejšího kraje v podobě dlouhodobé a husté mlhy.
Vždycky, když se Muhu po čase vybouřil, znovu a znovu se mu po krásné Kristiáně zastesklo, a tak vymýšlel další způsoby, jak získat její přízeň. Bohaté dary, které jí pokaždé vozil, se mu už zdály málo, a tak pro ni nechal ve Studeném údolí zřídit sklářskou osadu, kterou podle ní pojmenoval, a vedle překrásnou zahradu, kam snesl všechny nejvzácnější květiny ze své říše. Uprostřed zahrady se lesklo křišťálové jezero, v němž se proháněly zlaté rybky a na jehož vlnách plavali vzácní vodní ptáci. Chladným srdcem princezny Kristiány však nepohnulo vůbec nic. Měla jiné starosti.
Od chvíle, kdy k nim Muhu začal jezdit, přemýšlela, jak se tohoto nevítaného nápadníka nadobro zbavit. Po čase dostala nápad, který bez prodlení uskutečnila. Kromě Muhu měla ještě jednoho ctitele, kterého také neměla ráda, ale alespoň byl mladý a pěkný, a tak si usmyslila, že se za něho provdá. Byl to devatenáctiletý student Hans Simon, který ji denně chodil hrát na loutnu a zpívat pod okno. Protože věděla, že její otec tomuto nápadníkovi nepřeje, neboť byl chudý, tajně se s ním jednoho jasného večera v hlubokém lese u vodopádů zasnoubila, aby pak pozdějšímu sňatku už nic nestálo v cestě. Svatbu chtěla mít co nejdřív, protože tím by zcela ustaly Muhovy návštěvy. Rozhodla se, že si jen ušije svatební košilku a hned pak se tajně provdá. Byla si jistá, že otec jí všechno odpustí a když už bude jednou vdaná, nakonec se s tím smíří. Přece ji nade všechno miloval.
Jednou zase seděla u stolku na svém zámku u Jeleního vodopádu, kam chodila, když chtěla mít od všech klid a měla na klíně už téměř hotovou košilku, kterou ještě ozdobně vyšívala stříbrnou nití a perlami. Náhle se ve dveřích objevil čaroděj Muhu a opět naléhal: „Nenechávej mě tak dlouho v nejistotě, princezno. Rád bych už slyšel, jestli se staneš mojí paní.“
Princezna už toho měla dost a pohrdavě se zasmála a odpověděla: „Ano, stanu se paní, ale ne tvojí. Hned jak došiju tuto košilku, vezmu si svého vyvoleného Hanse Simona. Tobě tak nikdy náležet nebudu!“
Muhu se zamračil a pochmurně se zeptal: „Je to tvé poslední slovo, princezno?“
„Ano, mé poslední,“ řekla rozhodně princezna. „A už si víc nepřeji tvé návštěvy!“
Sotva Kristiána vyřkla tato slova, Muhu se strašně rozzlobil, pozvedl pravou ruku a hrozivým hlasem zvolal: „Svou svatební košilku nikdy nedošiješ, princezno, neboť smíš na ní udělat jen jeden steh ročně a až košili došiješ, nastane soudný den!“
Když svou kletbu dokončil, zahučel divoký vichr, zvedla se neproniknutelná mlha a rozpoutala se divoká bouře, která ustala až po několika dnech. V té době zmizela zahrada a propadlo se jezero v Kristiánově, po němž zůstala jen malá studánka. S ohromným rachotem se zřítila i překrásná stavba princeznina zámku a zbyly z ní jen šedé, zeleným mechem porostlé balvany, které tvoří rozsáhlé bludiště. Poblíž něj na svém tajném místě, kde se zasnoubila s Hansem Simonem, sedí princezna, která hned po Muhově kletbě zkameněla.
O jejím nešťastném osudu se dověděl její nastávají Hans Simon , který se vydal do hlubokých lesů, aby přemohl čaroděje Muhu a prolomil princezninu kletbu. Netušil, že ho celou cestu sleduje zpoza křovisek velký statný jelen a když se Hans přiblížil k jeho sídlu, tak ho svými parohy svrhl ze skály.
I princeznin otec vládce Orct byl zdrcený její ztrátou. Hned věděl, kdo má její zmizení na svědomí, proto sestavil loveckou skupinu a vyrazil do sněhem zavátých lesů na hon. Čaroděj Muhu jim po cestě nachystal spoustu smrtelných překážek. Na ty doplatil dřevorubec Zimmermann , na kterého se zřítily naskládané kmeny stromů a dřevař Jager, který v jedné z válnic přimrznul k cestě. Přes veškerá úskalí se nakonec podařilo čaroděje převtěleného do jelena vypátrat a Orct tak mohl vykonat svou pomstu a jelena zastřelit zlatým šípem. Tehdy do Černé hory udeřil silný blesk, který rozsypal Muhův palác na kamenné trosky, kterým se dnes říká Čertův odpočinek a vládce Jizerských hor se proměnil na dřevěnou sochu, která dohlíží na Jizerské hory poblíž Obřího sudu. Nicméně nic mu to nebylo platné. Kletba zůstala neprolomena. Tyto tragické události místním lidem dodnes připomínají tři nenápadné památníčky ve zdejších lesích. Během krátké doby skonal i Orct. Traduje se, že mu puklo srdce žalem.
Jen jednou za rok, na Velký pátek, když se v kostele Proměnění paní v Josefově Dole čtou pašije, na chvíli princezna ožije. Udělá steh na své svatební košilce a hned se zase promění v kámen. Co rok, to jediný steh.
