KADOVSKÝ VIKLAN je přírodní památka, vyhlášená v roce 1985. Nachází se 200 metrů od centra obce a 30 metrů od budovy obecního úřadu. Třicet tun těžký viklan v lesíku představuje jeden z největších a nejlépe dochovaných žulových viklanů v České republice.
Nejstarší záznamy o kadovském viklanu pochází z roku 1856. Balvan, který po oodu měří více než 11 metrů, přitahoval pozornost nejen vědců, ale také kameníků, kteří do něj vytesali prohlubně pro usazení klínů, pomocí kterých chtěli kámen rozbít. Zásluhou okresního hejtmanství však jejich záměr nevyšel a viklan byl uchován do dnešních dnů.
Kadovský viklan neznámý vandal vyvalil již v roce 1893 z jeho původního místa. Šest lidí v čele s Pavlem Pavlem vybavených pouze dřevěnými pákami a klíny tento necelých 30 tun vážící viklan opět vztyčilo až v roce 1983 a přesunulo do původní polohy. Nicméně i následně byl viklan ještě několikrát ze svého lůžka shozen a opětovně umístěn zpět. Poslední usazení proběhlo v roce 2003.
Viklan je velký skalní blok nebo kámen, který se pouze malou částí svého povrchu dotýká země. Za viklany se považují útvary odborně označované „in situ“, tedy vzniklé na místě, kde se dnes nacházejí, nikoli balvany přemístěné. Viklany vznikly zvětráváním nebo vymletím horniny ve spodní části útvaru. Ten v Kadově je tvořen magmatickou horninou zvanou granodiorit.
Ke kadovskému viklanu se váže i řada pověstí. Nejznámější říká, že v nedaleké vesnici Slatina žili kdysi dva bohatí a ukrutně lakomí sedláci. Každý měl jeden pozemek a mezi nimi probíhala hranice. Jednou se ten lakotnější rozhodl, že hraniční mezník vykope a posune o pár kroků do sousedova. Když ráno druhý sedlák přišel na pole a uviděl, že byl oloupen o kus své půdy, vzal motyku a mezník zakopal o několik kroků do pole souseda, který si tohle začal.
A tak se to opakovalo několikrát, až se nakonec oba lakomci v noci u mezníku střetli. Mlátili se hlava nehlava, až si ten lakotnější zavolal na pomoc čerta. Slíbil mu svou duši za to, že pekelník zasadí mezník do sousedova pole tak pevně, aby se už nikdy nehnul, a ještě navíc sousedovo pole poházel velkými balvany.
Čert se zaradoval, jak snadno přijde k dušičce. Začaroval mezník, aby se už nikdy nehnul z místa a rychle letěl do brdských lesů. Tam vylomil kus skály a radostně se vracel do Slatiny. Byl to ale asi čert nešika, protože cestou se mu kámen rozlomil a část dopadla na zem právě u Kadova. Od té doby má Kadov svůj viklan. Čert zbylé kameny rozházel po poli a zmizel. Ráno našli lakotného sedláka, jak ztuhlýma rukama objímá mezník, za který dal čertu svůj život.
Lesy v okolí jsou ale přitom doslova posety i dalšími zajímavými skalními útvary. A kolem některých z nich vede navíc naučná stezka, jednoduše nazvaná Okolím kadovského viklanu. najdete celkem 13 zastavení. Malý a velký čertův náramek a Obětní kámen. To jsou názvy nejmohutnějších kamenných útvarů poblíž Kadova. Čertovy náramky vznikly postupným odvětráváním horniny, takže původní skalka získala podobu hromady balvanů navršených do výšky.
Čertovo náramky se nachází v blízkosti lesní cesty vedoucí do Slatiny. Při cestě z Kadova asi po 500 m chůze narazíme na zastávku č.11, kde se nachází malý ČERTŮV NÁRAMEK. Ten je tvořen několika kameny, které jsou na sobě nakupeny do výšky několika metrů.
Velký čertův náramek se nachází nalevo od cesty u tabule s číslem 12. Leží na nejvyšším bodě vršku, odkud byl dříve krásný pohled do krajiny.
K náramkům se váže i mnoho pověstí.
Před mnoha lety působil na škole v Kadově mladý kantor. Svědomitě učil a děti ho rády poslouchaly. Jednou jim vyprávěl něco vzrušujícího, když tu zčistajasna chlapec z poslední lavice zvolal: „Čert!“. Kde se vzal tu se vzal, za oknem stál černý rohatec a prstem učiteli naznačoval, aby vyšel ven. Dlouho se pak o něčem přeli.
Druhý den se lidé dozvěděli, že čert uzavřel s učiteli sázku, kdo bude rychlejší. Čert tvrdil, že přinese z Brd náruč kamení dřív, než se učitel s žáky pomodlí otčenáš. Už se viděl vítězem a pánem nad jeho duší.
Odletěl s obrovským vakem do vrchů pro kameny. Když se vracel zpátky, uslyšel, že se už modlitba chýlí ke konci, a proto spěchal. V tom spěchu a chvatu vypadl mu jeden balvan z vaku a zabořil se u vesnice Pole do země tak hluboko, že se jej marně pokoušel vyzvednout. Otiskl na něm své kopyto, ale kámen se ani nepohnul. Tím se zdržel a sotva doletěl s nákladem před Kadov, uslyšel, jak děti říkají: „Amen.“ To ho tak rozčílilo, že shodil kamení na zem, opodál odhodil i svůj cestovní vak a zmizel, protože poznal, že sázku prohrál.
